Deník nadšené geomatky (15)

XV. Dvě rodiny na Samotě

„Co kdybysme o víkendu vzaly na výšlap kromě děcek i chlapy?“ Zpráva mi přistála v messengeru společně s nálepkou v podobě rozjařenýho mimoně. Heduš dostala slinu zase nasbírat trochu víc kilometrů v kuse. Pod mimoněm se objevila mapa. „Busem bysme dojeli do Rejchartic a přes Samotu a Bukovský kopec pěšo domů.“ Zkoumám mapu…klasika kolem deseti kiláků, to by děcka mohly zvládnout. A co je nejlepší – na Rapotínské samotě je série tří mystery keší + jedna finálová. Bukovský kopec má taky svou krabičku, takže není nad čím váhat. Posílám v odpověď mimoně kývajícího na souhlas společně s vysmátým toustíkem.

Při bližším zkoumání na keškařským webu jsem zjistila, že odlov keší na Rapotínské samotě, což je takové oblíbené tábořiště, nebude jednoduchý, protože u každé kešky budeme nejdřív hledat úkol, ten musíme vyluštit a tím teprve dostaneme souřadnice krabičky. Finálovou keš nezvládneme určitě, protože ta je na webu označena jako T5. T znamená terén a 5 je nejtěžší obtížnost. K ulovení takové keše je obvykle za potřebí speciálního vybavení, protože bývá hodně vysoko na stromě (což byl i tento případ) nebo na skále. René sice ovládá dračí smyčku velmi dobře, ale přece jen s těmi mrňousky už to bude i tak náročné, a ještě se tahat s lanem…Myšlenky mi v hlavě vířily, ale stejně mi bylo trochu líto, že bonus nám do kapsy nespadne.

„Zlato, Heduš navrhuje, že bysme v sobotu vyrazily obě rodiny na Rapotínskou samotu.“ René byl trochu zaskočený a hlavně rozespalý, protože opět usnul při čtení pohádky na dobrou noc a chvíli na mě jen mžoural. „To jako se všema dětma jo?“ Řečnická otázka, aby získal čas si to promyslet. Nepředpokládala jsem, že je potřeba na ni odpovídat a pokračovala jsem v popisu plánované trasy. René nejdřív bručel, že bude muset Vildu určitě zase tahat za krkem, ale nakonec s výletem souhlasil.

         „Přibal mi tam, prosím, ovocný pivo.“ Volám na Renka, který je v balení batohů tak trochu odborník a proto na něm tuto práci s radostí nechávám. Snad se mezi tu haldu náhradních ponožek, svršků a svačinek ještě vejde. Vešlo, ačkoliv mu musela udělat místo plzeň pro Rudolfa, což se Renému příliš nelíbilo. „Každej sám za sebe miláčku. Pokud chce Ruda pivko, ať si ho tahá v batůžku sám.“ René protočil oči a pomyslel si zřejmě něco o tom, že ženská chlapy nikdy nepochopí, ale v zájmu zachování klidu v rodině ponechal v zavazadle přitulené jen naše dvě plechovky.

         Autobusák zjevně ještě neviděl tolik lidí cestovat pohromadě do Rejchartic a určitě se mu dost ulevilo, když tu hlučící a štěbetající masu vyklopil na zastávce u mostku.  Děti se samozřejmě hned po výstupu navěsily na rezavé zábradlí, zkoumajíc život v potoce a nedbajíc našich přísných hlasů, aby z něj slezly. Naštěstí si hlavičku nikdo nezchladil. Cesta k tábořišti byla plná dětského pobíhání a veselí. Brzy jsme opustili civilizaci, takže dětem nebylo v pohybu bráněno, k jejich velké radosti.

Čekalo nás hledání prvního úkolu. Z nápovědy jsme věděli, že bude někde poblíž posedu a jeden takový jsme již z dálky viděli. Na kopci a totálně mimo cestu. A samozřejmě nás k němu směřovala i naše technika. S povzdechem začala naše karavana stoupat loukou do vršku. René nebyl zrovna dobře naladěn a nesdílel naši vášeň tahat geogolfky vysokou trávou do kopce. Nechali jsme ho tedy, ať si bručí a dál pokračovali k posedu. Okolí posedu jsme měli už prošmejděné kolem dokola, ale úkol, který měl viset na stromě, jsme nenašli. Mezitím se došoural René a s kompasem v mobilu vítězoslavně ukazoval na úplně jiný posed, kterého jsme si předtím při nadšeném výstupu nevšimli. Vrhli jsme se tedy do houští a prohledávali okolní stromy. Už se zdálo, že je to marný boj, ale pak jsem tu potvůrku přece jen objevila. Luštění bylo díky mému dětství ve skautu jednoduché. Druhy táborových ohňů se v mých snech objevují ještě dnes. Zapsali jsme si souřadnice první krabičky a chytré founy nám hlásily, že bude schovaná někde pod kopcem u cesty, ze které jsme se sem šplhali. Vyhlásili jsme svačinku.

René měl potřebu mi neustále objasňovat jeho úžasnou kompasovou aplikaci, díky níž našel ten správný posed, takže jsem vypnula mozek a otevřela si ovocné pivo. Děti posedaly na pařezy v roští a vyfasovaly rohlíky. René, vida mou plechovku, dostal také slinu a tak jsem byla plzničkou vysvobozena z poučného výkladu. Když jsme se cítili dostatečně občerstveni, seběhli jsme dolů z kopce. Pod ním u cesty tekl pramen, což děti vždycky ocení, na rozdíl od rodičů, kteří se už vidí, jak vytahují z batohu náhradní oblečení. Tentokrát se ukázal jako správný hledač pokladů Rudolf. Netrvalo dlouho a kešku tahal zpod mohutného pařezu.

Druhý úkol měl být podle mapy na opačné straně cesty, tedy po naší pravé ruce. Ten pohled se nám ale příliš nelíbil a nejmíň Renkovi, který opravdu nerad tahá kočárek drsným terénem. Po pravici byla totiž příkrá stráň plná náletů a ostružiní. Abych zůstala ušetřena dalšího nesouhlasného brumlání, navrhla jsem Renému, ať si vezme Jarmilku do golfek a jedou zatím pomalu po cestě k přístřešku u tábořiště a my ostatní se vyšplháme pro tubu s úkolem a potom ho dojdem.  Můj drahý choť byl očividně nabídkou potěšen. Zbytek skupiny tedy začal stoupat strmě vzhůru. Vilém se mě držel jako klíště a napodobujíc svého otce, si mrčel pod fousy nadávky na hrozný porost, který mu bránil v postupu. Přibližného místa jsme konečně dosáhli, jenže najít v takové džungli černou tubu pověšenou na větvi nebyla hračka. Prodírali jsme se sem a tam, křižujíc si vzájemně trasy. „Už ju vidím!“ Zvolal spisovně Ruda z Moravy. Oddechli jsme si tak, že se les na chvíli rozestoupil. Vyluštit souřadnice krabičky opět nebyl problém, ale dostat se k ní přece jen trochu ano. Podle mapy jsme měli pokračovat po vrstevnici směrem, kterým se předtím vydal René. Houština však byla skoro zralá na vytasení zbraní. „Přece neslezem ten kopec dolů a potom se nebudem zase hrabat nahoru.“ Argument Heduš byl přijat souhlasným mlčením. Rudolf s Heduš dělali vpředu cestičku, děti se snažily za nimi neztratit v květeně a já jsem na konci sbírala odpadlíky. Nápověda zněla – pod kořeny stromu. Procházeli jsme zrovna kolem mohutného vývratu, takže nás ty kořeny trkly do očí. Celá skupina se vrhla na kořenný bal plný hlíny. Rudolf si v něm div nezlomil nohu, Heduš rozedraly holeně ostružiny a Viléma šlehlo nějaké bejlí pod krkem tak, že se Jaroušek rozplakal, že mu určitě teče krev. Museli jsme ho uklidnit, že Vilda je v naprostém pořádku a vražedné bylině, že se naštěstí nepodařilo ho připravit o hlavu. Hned vedle místa incidentu jsem zmerčila podivně naskládanou kůru u jednoho ze smrků a měla jsem jasno. Krabička tam byla a děti rychle zapomněly na prožitou hrůzu z Adély, která nás chtěla k večeři. Čekal nás sestup z příkrého kopce dolů k Renému s Jarmilkou. Vilém začal kňourat, že ho bolí nohy, tak jsem si ho posadila za krk. Jako budoucí kameraman si vyžádal fotoaparát a jal se z mých zad natáčet Záhadu Blair Witch 2016.

René s Jarmilkou si ve stínu dopřávali svačinku a tak jsme se k nim hladově připojili. Kolem nás pobíhaly nějaké cizí děti a chvílemi se nám zdálo, že jsme zaslechli slovo keš. Úkol ke třetí keši měl být ale ještě o pěkný kus dál, takže jsme tomu nevěnovali větší pozornost. Po občerstvení jsem si vzala Jarmilku na záda do batůžku a René vyfasoval znaveného Viléma do geogolfek. Vilém ještě chodí občas po obědě spát a už bylo hrubo po poledni, takže si na chvilku v kočárku zdřímnul. Cesta ke třetímu úkolu vedla opět ostružiním, ale kolem byly vyšší stromy, takže jsme se nemuseli prosekávat mačetou. Po vyluštění souřadnic jsme propadli zoufalství. Třetí krabice je kus zpátky, někde poblíž místa, kde jsme obědvali. Nikomu se zpátky moc nechtělo, ale nakonec jsme se rozdělili. René se s menšími dětmi a kočárkem vydá dál směrem k Bukovému kopci a já s Jarmilkou, Heduš, Rudou a Pavlem se vrátíme pro keš. Odlov byl vcelku rychlý, jelikož jsme měli společnost již zmíněných cizích dětí, kterým velice brzy došlo, co hledáme a úkryt svým povykováním neúmyslně vyzradily.

Reného jsme dohnali na prašné cestě s krásnými výhledy na Rapotín a Velké Losiny. Děti, které měl sebou, jsme ze začátku kvůli silné vrstvě hliněného nánosu nemohli poznat. Zbývalo nám zdolat Přední bukový kopec. V současné době na něm probíhá výstavba rozhledny, tak jsme si nebyli jistí, zda bude keš odlovitelná. V sobotu se však nikdo neobtěžoval pracovat a tak jsme měli volné pole působnosti. Staveniště jsme pohodlně obešli a vrhli se na skalku pod ním. Právě jsem tahala krabičku ze škvíry pod kamenem, když chudáka Jarouška chytly střevní obtíže a byl nucen zadřepnout do křoví. Rudolf ho musel uklidnit, že na něj s výměnou hraček počkáme. Sedli jsme si tedy na kameny. Vítr šel bohužel našim směrem, takže mi trochu začaly cukat koutky, když jsem si všimla, jak se ostatní děti rozhlíží, co se v tu chvíli v okolí tak příšerně zkazilo. Keš byla naštěstí docela dobře vybavená, takže si každý z prcků vybral něco ke své spokojenosti. 

Od rozestavěné rozhledny byla cesta vysypaná makadamem a měla docela příkrý sklon, takže menším dětem se trochu hůře šlo, obzvlášť Vilém stávkoval a chvíli to vypadalo, že se rozhodl si na horninách ustlat. Naštěstí se Štěpánka rozeběhla rychlejším tempem napřed a to byl signál pro ostatní děti rozeběhnout se taky. Poučili jsme je tedy, že na každém rozcestí na nás musí počkat a jinak ať si běží kupředu dle své libosti a užívali si ticha lesa.  Pohodlná lesní cesta nás dovedla až k dřevěnému posezení, kde jsme si udělali závěrečnou pauzu s úkolem dojíst veškeré zbytky.

Zkratka úzkou pěšinkou měla vést až k rapotínskému kulturáku. Děti se cestou dožadovaly vyprávění příběhů, tak jsem se v temném lese vytasila s Černou rukou, co kráčí po chodníku a podobnými historkami. Naštěstí jsme se v Rapotíně ocitli dřív, než se děti stihly počůrat strachy. Trochu jsem měla obavy, jak se jim bude v noci spát. Celá naše trasa měřila nakonec přes dvanáct kilometrů, takže děti večer usnuly jako špalky a na strašidelné nesmysly si už ani nevzpomněly. A dospěláci si mohli v klidu udělat pěkný večer…