Deník nadšené geomatky (17)

XVII. Je libo Brusinku?

Září bylo opravdu nádherné, počasí nám vynahrazovalo červencové teploty a tak jsme toho museli náležitě využít. Heduš vymyslela pěknou, původně desetikilometrovou, trasu, která začínala v Šumperku, vedla přes Bludoveček do Bludova a přes rozhlednu Brusná neboli Brusinka na bludovské vlakové nádraží. Při kontrole na geocaching webu jsem po cestě našla několik slibných krabiček, takže nebylo nad čím váhat.

V sobotu jsem tedy sbalila sebe, Hynka a Viléma a po cestě na vlak jsme vyzvedli Heduš se Štěpánkou. Jarmilku jsem nechala doma, protože večer měla zvýšenou teplotu, tak jsem ji nechtěla ještě dorazit naší Tour de Bludov. René musel dát samozřejmě najevo lítost nad tím, že zůstane s nejmladší členkou naší rodiny doma a sobotu stráví válením na gauči před televizí, ale už jsme spolu přece jen nějaký ten pátek na to, abych poznala, že se už nemůže dočkat chvilky zaslouženého klidu. Proto jsem se na něj při odchodu jen chápavě usmála a spiklenecky přitom mrkla. Vzhledem k tomu, že se plánovaná trasa hledáním keší vždycky o něco prodlouží, vzala jsem i tentokrát svoje oblíbené lehké geogolfky, pro případ, že by Vilém padal únavou.

Nejhorší pro člověka je, když čeká na vlak, kterej nejede… a tak si naše georatolesti krátily dlouhou chvíli sjížděním kovového zábradlí po zadnicích za mohutného hulákání OMG. Zábradlíčko je opravdu krátké, takže sjezd trval stejně dlouho jako vyslovení těch tří písmen, ale to jim vůbec nevadilo a čile se střídaly v leštění kovové trubky. Na zastávce kromě nás nikdo nebyl (jaké překvapení v podhorské obci čítající sotva dva tisíce obyvatel v sobotu ráno) a tak jsme s Heduš šetřily hlasivky a nervy na pozdější dobu.

V Šumperku, hned po výstupu z vlaku se děti začaly dožadovat svačiny. Jako správná astrální dvojčata jsme s Heduš naráz protočily panenky, protože cesta vlakem trvala sotva pět minut. Vytáhla jsem nakrájená jablka, abych umlčela tu hladovou sebranku a ještě než jsem si stihla nasadit batoh zpět na záda, hlásí Vilém, že má čůrání. Hlasitě jsem vydechla, batoh položila na golfky a Vilémka vzala za roh ovlažit městskou zeleň. „Jestli to bude pokračovat tímhle tempem, tak padne tma, než dojdem na Bludoveček“ říkám Heduš a ta souhlasně kýve hlavou. Přejít město byla pro děti trochu nuda, takže využily každé příležitosti pro sběr kdejakého svinstva, které by se po cestě mohlo hodit. Využívaly momentálně prázdného kočárku jako skladiště a já na něm za chvíli vezla hromadu kamení, žaludů, listí a mrtvých brouků.

Konečně nám město zůstalo za zády a začali jsme stoupat do mírného kopečku směrem k naší první kešce. Krabička měla být ukrytá někde na vodárenském domečku, který jsme našli asi dvě stě metrů mimo naši trasu. Nápovědu - teče po mně voda jsme rychle rozluštili, protože jediné, po čem by tam mohla téci voda, byl okap. Ovšem ať jsme šmátrali, jak jsme šmátrali, krabičku jsme nenahmátli. „Teta, hoď mi prosím tě Vildu za krk.“ Volám na Heduš s myšlenkou prošmejdit okap pod stříškou, na který jsme ze země nedosáhli. Vilém je od narození vazoun a tak se Heduš raději nabídla, že si ona vezme za krk muší váhu Štěpánku. Snaha byla oceněna a tuba s logbookem objevena. Ještě než jsem stačila podepsat Vražedný Brko, letěly už děti z kopečka dolů směrem na nově vybudovanou cyklostezku směr Bludoveček.

Na rozcestí s dřevěnými stojany na kola a s lavičkami se zastavily a začaly se opět dožadovat svačiny. Nu což, můžem chvilku zakempit. Přečetly jsme si s Heduš navzájem myšlenku a posadily se na lavičky. Děti vyfasovaly krmení a už zase pobíhaly kolem laviček hledajíce návnady pro lov divé zvěře. Štěpánka slavila velký úspěch s mrtvým slimákem. Vytáhla jsem si termosku s černým čajem a užívala si krásný výhled do kraje. Hynek dostal žízeň a tak jsem mu přenechala svůj kalíšek. Nechtělo se mi čekat, až Hynek tekutinu dosrká a tak jsem nahnula termosku jako správnej barbar, co pije z flašky. Opravdu hloupej nápad. Zlitá horkým čajem jsem poskakovala po cestičce, jako kdyby hráli čardáš a svlíkala se do podprdy. Ještě že kolem bylo liduprázdno, jinak jsem dnes byla hvězdou youtube. Ožralá matka provozuje striptýz před zraky svých dětí. Z batohu jsem vytáhla náhradní tričko, které, ponaučena minulostí, nosím neustále při sobě. Chtěla jsem působit výchovně a využít své nehody k poučení dětí, ale ty víc než opařená matka zajímal Štěpánčin mrtvý slimák, takže jsem si moudra nechala na jindy.

Ačkoli je cesta na Bludoveček, což je takové oblíbené výletní místo s menší farmou a restaurací, pěkně spravená, děti se rozhodly jít příkopem. Neřešily jsme to a bavily se babským tlacháním. Přešli jsme pár kopečků a před námi se ukázaly budovy farmy. Bludoveček má svou mystery keš, kterou jsem si vyluštila předem, takže jsem věděla, že krabička je o pěkný kus dál na kopci, kde kdysi stával středověký hrad, ale dnes jsou tam už jen zarostlé balvany. Před výstupem jsme nechaly děti pokochat se vepříky, koníky a jeleny.

Hradisko nám nedalo nic zadarmo. V příkrém stoupání jsem byla ráda, že Jarmilka zůstala doma s Renkem. V nejhorších úsecích jsme si vzájemně podávali ruce a pomáhali si vyšplhat vzhůru, protože podzimní listí docela klouzalo. Osobně jsem čekala, že uvidíme alespoň základy hradu, ale nebýt turistické značky s nápisem Hradisko, tak ani nepoznáme, že jsme na místě.

Samotný odlov keše nebyl složitý. GPS vedla celkem přesně a Štěpánka s Hynkem ji brzo objevili. Uvnitř byly kromě logbooku a hraček dva klacíky s namotanými drátky. Pro ty dva učiněný poklad. Hynek se začal shánět po klacku a plochém kameni a za pomocí drátku vyráběl kamennou sekerku. Vilém si naštěstí z domova nesl svůj dětský luk, takže nemusel bratrovi závidět jeho nově umotanou zbraň. S Heduš jsme si mezitím rozložily sezení do listí a vytáhly obědové krabičky. Děti střídavě jedly a bavily se hrou na pravěk. Vytáhla jsem ovocné pivo a vychutnávala osvěžující chuť. Ostatní mezitím dojedli, takže jsme zvedli zadnice, oprášili je od listí, větviček a hlíny a psychicky se připravili na prudký sestup dolů. Měli jsme namířeno do Bludova k zámku.

„Opijem se, opijem se…opijeme tebe, opijeme mě, opijeme sebe…“ čtyřletý Vilém si pobrukoval oblíbenou pecku od Brutusáků. Moje maminka má totiž na babičku poněkud neobvyklý hudební vkus. Kolemjdoucí rodinka, která zřejmě právě vyskočila z reklamy na Nutellu, se pohoršeně podívala mým směrem. Aby si udělali dokonalý obrázek, spustil Vilda ještě „Bílej jezdec jede tmou…“ To už mi cukaly koutky a Heduš vypadala, že se taky dobře baví, alespoň do chvíle, než si hit Opijem se začala broukat Štěpánka.

Cesta byla docela dlouhá, ale já s Heduš jsme si ji krátily probíráním veledůležitých záležitostí týkajících se kde koho, jak už to u ženských bývá. Děti si stále hrály na kromaňonce. Mávaly kolem sebe těmi pravěkými nástroji a poskakovaly po chodníku tak, že si obyvatelé Bludova museli myslet, že se jdeme vyvenčit z nějakého ústavu. Procházeli jsme zrovna kolem venkovní posilovny, když ti tři človíčkové zblejskli cvičební náčiní a vrhly se na něj. Co naplat, že měli v nohách už deset kilometrů. Když už to vypadalo, že se snad nikdy neunaví, napadl nás s Heduš báječný nápad využít blízké cukrárny jako lákadla. Neandrtálci zanechali náčiní náčiním a vtrhli do mléčného baru. Naládovali jsme se zmrzlinou a musím říct, že nám všem velmi bodla.

Na lavičce před zámkem jsme chvíli spočinuli před cestou do zámeckého lesoparku Gryngle. Ocenili jsme především klid a ticho, které nám po odchodu z rušné bludovské křižovatky připadalo jako balzám na nervy. Na konci lesoparku jsme měli hledat další keš, ale její nález byl otázkou vteřiny. Pěkná svačinovka se spoustou drobností. Vilda se nejvíc zabavil zpětným maskováním keše spoustou kůry a větviček.

O nějakých sto metrů dál nás čekal balvan Bludovit. Na lavičce u obřího kamene jsme zakempili, dali si sváču a já vytáhla moderní techniku a začala zkoumat úkoly, které musíme splnit, abychom mohli zalogovat Earthkeš. Tradičně jsme se měli vyfotit na místě, odpovědět na několik odborných otázek a potom odhadnout velikost onoho exempláře horniny. Jelikož jsme neměly žádné měřící zařízení, využily jsme s Heduš ochoty dětí a položily je na balvan a podle jejich výšky snadno rozměry určily. Vilém na výšku, Štěpánka na šířku.

Čekala nás poslední etapa naší výpravy a to vyšplhat se na rozhlednu Brusná. Jenže při prohlížení aplikace v mobilu jsem si všimla, že jsme kousek od první stage multikeše Bludovská stráň, a tak jsme se rozhodli, že si alespoň kousek rozluštíme a uvidíme, kam nás povede. První souřadnice jsme získali snadno. Dál jsme měli hledat krmelec a spočítat šprušle na jižní straně. Opět se projevila moje zbrklá povaha a při zahlédnutí prvního krmelce jsem se s dětmi vydala počítat laťky. Brzy jsem pochopila, že jsem vedle jak ta jedle, což mi za chvíli potvrdila horlivě mávající Heduš, čučící do mapy v mobilu. Onen krmelec byl ještě o pěkný kus dál a navíc v rokli.

„Děcka, počkejte tu s tetou, já tam sjedu po zadku a pak za váma zase vyšplhám.“ Myslela jsem, že pokyn byl jasný, ale jakmile jsem začala klouzat ze svahu, projely kolem mě tři dělové koule, které bleskově spočítaly šprušle seníku a volaly na mě výsledné číslo. Z posledních zbytků sil jsme se vyškrábali zpět za Heduš. No, poslední zbytky sil zbývaly nejspíš jen mně, protože děti zahlédly louku a rozeběhly se lovit kobylky.  Já jsem za mohutného funění zatím počítala další souřadnice, ale ty nám vycházely někde k nádraží, takže jsme je prozatím neřešily a pomalu se vydaly za geomláďaty.  Hynek našel na cestě mrtvou kobylku a jako svátost si ji dal do krabičky na kočárek.

Rozhledna Brusná nás mile překvapila otevřeným občerstvením s možností koupit si kofolu. Dětem jsme zavřely pusu tatrankami. Hynek nejprve odmítal stoupat vzhůru v obavě, že mu zatím někdo odcizí kobylku z kočárku, ale uklidnila ho paní Všechnomámecojenchcete, že mu tu mumii, placatou jak do herbáře, pohlídá. Věž není nijak zvlášť vysoká, takže moje závrať nedostala šanci se rozvinout a nahoře na vyhlídce jsem v klidu korzovala a zapisovala počet žlutých nápisů na informačních tabulkách. Z výpočtů mi vzešla poloha finální keše. To jsme ještě netušili, co to bude za špek.

GPS nás vedla pod kopec, na kterém se rozhledna tyčila, k informační tabuli s dřevěnou lavičkou. Prohledali jsme každou skulinu, ale krabičku jsme nemohli najít. Kluci dostali svorně potřebu nás opustit a zamířit do nejbližšího křoví, takže jsem si sedla na dřevěnou pryčnu a čekala, až se z houští ozve Vildovo tradiční – už to jéééé. Dlouhou chvíli jsem si krátila ohmatáváním infotabule, protože mi nešlo do hlavy, že na ní ta keš není, když GPS ukazovala jednoznačně. Nahmátla jsem jen jakýsi šroub, který se dal kupodivu vytáhnout. Koukám na něj jak z jara a když jsem s ním zkusila otočit tak se mi vevnitř ukázal malinký logbůček. Parádní schovka, žádná tuctovka.

Pozdní odpoledne nás přinutilo přidat do kroku. Vlak nám měl odjíždět za nějakou půlhodinu a před námi byl ještě docela dlouhý kus cesty. Znaveného Vildu jsem tedy naložila na geokočár. Zpočátku pěkná cesta nás však postupně vedla do lesa a nakonec jsme se s Heduš v rámci úspory času rozhodly, že slezeme prudkým svahem dolů k nádraží. Dětem se jízda po zadnicích ve spadaném listí líbila a radostně výskaly. Já výskla jen jednou, za to takovým ječákem, že kolem opadalo jehličí ze všech smrků. Nějaký hmyz se totiž rozhodl, že se sveze pod mou paží na nádraží, ale já ho omylem přimáčkla popruhem od batohu a ten nevinný tvor se bránil tím, že do mě zabodl své nabroušené žihadlo. Málem jsem vyjela z kůže a pod paží se mi začala dělat boule. Jelikož však padlé po cestě zásadně nepohřbíváme, musela jsem zatnout zuby a pokračovat v sestupu. Dobrá, občas jsem mezi nimi procedila nějaké to neslušné slovíčko.

Konečně jsme spatřili nádražní budovu. Vlak měl asi deset minut zpoždění, takže jsme vydechli úlevou a usadili se na peróně. Po čtrnácti kilometrech byly děti už natolik unavené, že ve vlaku seděly jak pěny. A já byla ráda, že nemusím nikomu hrozit svou nateklou pravačkou, která mě bolela jak deset čertů ještě další dva dny. Měla jsem však jedinečnou příležitost vyzkoušet si, jaké to je, když nosíte několik dní pod paží pomelo…