Deník nadšené geomatky (21)

XXI. Šumperský večerníček

Geocaching to není jen hledání plastových nádobek se zápisníčky a blbůstkami, ale třeba i organizovaná setkání podobně postižených jedinců. Říká se jim event (z angličtiny - událost). Pokud se na takový event dostavíte, můžete si ho zalogovat a počítá se vám jako bod do celkového počtu keší. A jedna taková valná hromada se měla konat poblíž naší rodné hroudy – na Bludovečku. Protože jsem měla trochu obavu, o co vlastně půjde, nechala jsem děti s tatínem a přemluvila Heduš, aby si se mnou udělala menší cykloprojížďku s lehce záhadným cílem. Byl to náš první event, takže takové rande naslepo. Naše oblíbené heslo však zní – kdo se bojí, s…e v síni a tak jsme se jím řídily a naskočily na bicykly.

Říjnový den byl jako malovaný, s Heduš jsme si užívaly chvíle klidu, kdy se po nás nic nechce a můžeme jen tak brázdit ulice. Nad Šumperkem jsme na okamžik seskočily z opláštěných ořů, sedly na lavičky a kochaly se výhledem do kraje. Kolem proudily davy mudlů a my hádaly, kteří z nich jdou taky na event a kteří se jen tak venčí. Když nás mudrování přestalo bavit, rozhodly jsme se, že popojedeme.

Na Bludovečku jsme zamkly kola k ohradě. Heduš zblejskla kamarádku ze školy, která seděla v zahrádce místní restaurace a tak jsme za ní zašly na pár slovíček. Během hovoru jsem se lehce rozhlížela jako periskop ponorky vysunutý nad hladinu. V tom se do mého zorného pole dostal mávající tatík, který mi evidentně něco signalizoval. Vedle něj seděl mladík s pytlíkem plným dřevěných koleček. Měla jsem jasno. Jsou to naše spřízněné duše, pořádající slezinu. Šťouchla jsem do Heduš, rozloučily jsme se s kamarádkou a se širokými úsměvy zakrývajícími lehkou nervozitu jsme se sunuly k zatím neznámým lidem.

„Ahoj, já jsem Pepa a tohle je Arnošt. Já tady všem tykám. Hned jsem tě poznal podle fotky. Ty jsi z toho Vražednýho Brka, že? A kde máš caparty?“ Přátelský tón rozpustil veškeré rozpaky. Dozvěděly jsme se spoustu užitečných rad a informací a já koupila svým třem cvrčkům eventové cwg (czech wood geocoin). Jsou to dřevěná kolečka, na kterých je vypálený název akce nebo nick kačera a logo. Keškařští nadšenci je často sbírají a vyměňují. Všechna céwégéčka jsou registrovaná v oficiálním katalogu. Ostatní kačeři se začali pomalu scházet a Bludovečkem se neslo nadšené žvanění a probírání zážitků z lovu. Seznámily jsme se s mladou rodinou se dvěma kluky, která už keškaří několik let a hošíci nám ochotně povyprávěli své zážitky. Honila nás trochu mlsná a tak jsme doplnily kalorie načančanými zákusky z místní restaurace a spláchly to kofolou. Heduš měla na večer domluvené kino, takže jsme se musely rozloučit s ostatními cvoky honícími se za souřadnicemi po lesích, s cílem najít svačinový box. Cestou domů jsme zhodnotily, že obavy nebyly na místě a že to bylo příjemné shromáždění.

         „Teta, já ti nevím, ale já mám chuť po tom kině ještě někam vyrazit.“ Píše mi Heduš zprávu, sotva opřu bicykl o zeď našeho domu. Napadá mě menší akcička, ale musím svůj plán nejprve probrat se svým drahým chotěm. René nic nenamítá a tak můžu Heduš seznámit s nabídkou na pozdně večerní odlov několika keší po Šumperku. Moje dlouholetá kamarádka je radostí bez sebe a tak když mé tři ratolesti večer zapadnou do postýlek, žhavím motor a frčím směr naše krásné okresní město. U kina vyzvedávám nedočkavou Heduš.

„Hele, první keška by měla být hned tady kousek na magnetu za rýnou.“ Šeptám směrem k Heduš a ukazuju na řadu domů před námi. Na doličném místě ohmatávám rezavou rouru ze všech stran, snažíc se u toho vypadat nenápadně. Nechci vědět, co si o nás mysleli kolemjdoucí, ale určitě to byly pochybnosti o obsahu našich lebek. Kdybychom tu krabičku za tím svodem alespoň objevily. Ale šmátrala jsem já, šmátrala Heduš a jediné co jsme vytáhly, byly staré pavučiny. Prohledaly jsme tedy i všechny okapy v okolí a dokonce i všechno ostatní kovové, na čem by mohla být magnetem připevněná keš. Marně. Rozhodly jsme se nechat tuto krabku u ledu s tím, že se k ní možná později vrátíme.

Liduprázdným Šumperkem jsme se přesunuly k bývalému klášteru, ve kterém dnes sídlí Střední zdravotnická škola. Kousek dál je Geschaderův dům, podle kterého se jmenovala další plánovaná krabička. Schovaná měla být někde v zídce, jak jsme podle hintu pochopily, takže jsme jako nějací zevlové postávaly u kamenné podezdívky a nenápadně ochytávaly veškeré škvíry a výstupky. Naštěstí to netrvalo dlouho a pixlička byla objevena. Trochu jsme si tím spravily chuť po předchozím marném hrabání se v sajrajtu za okapy.

Kolem Geschaderhausu jsme se proplétaly spoře osvětlenými uličkami, po kterých kdysi chodil známý děkan Kryštof Lautner, který byl později při ještě známějších čarodějnických procesech upálen. Dýchala na nás dávná atmosféra, především při průchodu nejužší uličkou, kterou v Šumperku můžete najít a která nás dovedla až ke kostelu Sv. Jana Křtitele. Majestátní budova se tyčila proti hvězdnému nebi. Chvíli jsme si připadaly jako Rychlé šípy ve Stínadlech. Kostel měl kdysi taky svoji krabičku, ale ta je už delší dobu disablovaná (pro neznalé angličtiny – není možné ji ulovit, protože byla zmudlovaná, nebo jinak poškozená) a owner se nějak nemá k tomu, aby ji obnovil, což je škoda. Namířily jsme si to tedy pro kešku na šumperských hradbách.

Chvíli jsme chodily sem tam po kameny dlážděných chodníčcích, a sledovaly signál GPS, který nás však stále vedl na jedno místo, kde jsme nic neviděly. Byl tam jen kovový plůtek. „Já snad nadzvihnu ten plot.“ Povídám Heduš, narážejíce na nápovědu – stačí nadzvihnout. Heduš nelení a pokouší se o to. Kus plotu jí však zůstává v ruce. Obě jsme na tu skrýš zíraly, jak na prádlo vybělené Vizírem. Z duté schránky jsem vydolovala logbook a s radostí načmárala podpis Vražedné Brko. Nadmuté pýchou jako holubi, že jsme takovou lišáckou schovku pokořily, jsme pokračovaly dál podél hradeb směrem k Náměstí Republiky, kterému nikdo neřekne jinak než Gotwalďák.

Další v plánu byla Prodaná nevěsta. Krabička, kterou dostala darem jedna místní divadelní legenda, byla nenáročná mysterka. Během luštění doma u notebooku se strýčkem Googlem po ruce jsem se dozvěděla spoustu zajímavých informací, třeba to, že zmiňovaná herečka je nadšenou kačerkou se spoustou zářezů. Finální souřadnice mi vyšly do poměrně hustě obydlené části Šumperka.

Když jsme přišly na místo, moc se nám to nepozdávalo. Všude kolem paneláky a miliony oken a balkonů, ze kterých nás mohl někdo vidět. Keš měla být někde pod plotem, který ohraničoval zřejmě něčí zahradu. Nejprve jsme jen tak lehce šmátraly a doufaly, že to bude rychlé a čisté, ovšem ne a ne tu krabičku nahmátnout. Heduš se vytasila s baterkou. Dostala jsem trochu strach, že nás nějaký všímavý obyvatel okolních domů bude považovat za zloděje a povolá do akce strážce zákona. Naštěstí však mudlové ten večer buď seděli před televizí, nebo v hospodě a naše pobíhání kolem plotu je nezaujalo. Nasadily jsme těžší kalibr, zaklekly na čtyři a jaly se opravdu důkladně prohrabávat zeminu pod pletivem. Ještě že byla tma, protože opravdu nechci vědět, do čeho všeho jsme své ruce strčily. Pokaždé, když od té doby vidím nějakého příslušníka mužského rodu močit u plotu, začne mi v hlavě znít – Znám jednu dívku, ta má dukáty, má dukáty… Krabici jsme žel Bohu nenašly.

„Kašlem na to, já se sem mrknu zítra za světla, jak pojedu kolem.“ Volá na mě Heduš z křoví prorůstajícího pletivem, ve kterém našla slibně vypadající objekt, který však později identifikovala jako prázdný kelímek. Nezbývá mi než souhlasit.

„Zkusíme najít tu poštovní, ale to bude lahůdka, je to nano.“ Sděluji Hedvice informace o kešce s názvem Pošta a prohlížím si u toho své špinavé ruce a rukávy nové softshellky. O hlíně za nehty nemluvě. Ani ve snu by mě nenapadlo, že po třicítce budu lozit střízlivá po čtyřech kolem nějakého plotu a rýpat se tam holýma rukama v zemině. Cestou k hlavní poště se hlasitě smějeme samy sobě, čímž u kolemjdoucích vyvoláváme dojem, že jdeme z nějakého dobře rozjetého mejdanu. U pošty je trochu rušno, ale tma je nám nápomocna. Pidikeš má být na magnetu za okapem, jak to u mnoha městských keší bývá. Opírám se tedy zády ke slibné rýně a rukou ji nenápadně osahávám. Vedle mě se vyloupnou mladíci, kteří už mají lehce naváto a laškovně na mě mrkají. Alkohol zřejmě způsobil, že špinavá, rozcuchaná mamina od tří dětí plazící se zády po rouře vypadala v tu chvíli jako polonahá sexy dvacítka svíjející se v baru kolem tyče. Vyloudila jsem mírný úsměv a moje ruka nahmátla malý váleček. Houkla jsem na Heduš, která zkoumala vedlejší svod a ovínění chlapíci to pochopili jako konec produkce a odpotáceli se jinam. Čučela jsem na tu malou mršku, která mi zůstala v dlani. Menší keš jsem zatím opravdu neviděla a asi ani neuvidím, jedině, že by byla zjistitelná pouze pod mikroskopem. Logbook jsme z tak titěrné schránky neměly šanci vytáhnout, takže jsme si ji pouze odfotily, jako důkaz, že jsme ji opravdu objevily.

Měsíc skoro v úplňku krásně osvětloval Hlavní třídu. Žaludky se začaly hlásit o slovo a tak jsme zapadly do Kebabu. Jako vegetariánky jsme měly na výběr pouze hranolky s dresinkem a trochou zeleninky, ale hlad je nejlepší kuchař. Za žvýkání té fritované lahůdky jsme znovu otevřely téma první neulovené kešky. Jak jsme brzy zjistily, selhala technika a souřadnice nám nyní mapa ukazovala úplně jinde. Jelikož se přiblížila hodina, v kterou jsem Renému přislíbila návrat k rodině, nebyl čas váhat. Citrónka jsem měla zaparkovaného kousek od Kebabu, takže jsme hupsly do vozu a popojely kus blíž. Před námi se tyčil viadukt, u kterého jsme měly hledat. Je to místo, vzbuzující ve tmě lehké mravenčení v zádech, ale přesto jsme neváhaly prozkoumat vše, na čem by mohl držet magnet. Nejprve to vypadalo na fiasko, ale potom nás praštily do očí kovové sloupky plotu na druhé straně silnice. Měly jsme radost, bo úspěch to byl plný, radostí jsme zrobily dvě mexické vlny…miluju Nohavicu.

Zbývalo dožvýkat poslední hranolku, vsunout se za volant a vyfičet z města do naší malebné vísky. Kde jsou ty časy, kdy jsme s Hedvikou trávily volné noci po klubech a diskotékách…