Deník nadšené geomatky (22)

XXII. Já chci vstúpit!

„Teta, nešla bys se mnou vyzkoušet v pátek večer wherigo keš?“ Ptám se přes messenger Heduš a postupně jí osvětluji, o co jde. Sama si však nejsem jistá všemi detaily. „Je to vlastně taková virtuální hra. Do aplikace ve founu si stáhneš cartridge té keše a když přijdeš na úvodní souřadky, tak to nažhavíš. A mělo by nás to provádět různýma zastávkama, až dojdeme ke kešce.“

Heduš neměla námitky a tak jsem ji jeden pěkný páteční večer naložila do auta a uháněly jsme do Šumperka. K vyzkoušení jsem vybrala wherigo s názvem Šumperská šifrovačka. Věděla jsem, že celá hra se bude odehrávat v nejznámějším šumperském parku, který se sice oficiálně jmenuje Smetanovy sady, ale všichni mu říkáme U Sovy. Měla jsem tedy v úmyslu zaparkovat na svém oblíbeném parkovišti poblíž hotelu Grand (ti, co viděli film Krásno Ondry Sokola, si jistě vybaví tu nádhernou budovu). Nebyl zde však žádný volný flek, což mě překvapilo, ovšem jen do chvíle než se vedle mě probrala Heduš a suše oznámila: „No jo, je Džemfest, ségra tam taky šla, tady bude všechno plný.“ Chvíli jsme tedy kroužily kolem, jako supi nad mršinou, ve snaze ukořistit nějaké volné místečko, ovšem nebylo nám dáno. „Hodím to k Penny. Aspoň si tam ještě nakoupím nějaký pečivo pro děcka na zítra.“

Kromě pečiva jsem samozřejmě koupila ještě plnou tašku zboží, které jsem původně vůbec neměla v plánu brát. Heduš si v igelitce taky cosi nesla. Nákupy jsme naložily do auta a spokojeně si kráčely směrem ke kašně s kamennou sochou sovy uprostřed.  Cestou jsem zapnula ten chytrý přístroj a napjatě čekala, co z něj vypadne. Pomalu jsme se blížily k prvním souřadnicím. „Ještě deset metrů…šest…tři…nula.“ Zastavila jsem se u ostrůvku s lavečkou po obvodu a rozhlížela jsem se. Heduš napjatě očekávala, co se bude dít. Nedělo se nic. Kousek od nás seděla podnapilá parta, která nás se zájmem pozorovala a zřejmě přemýšlela, co se snažíme z toho mobilu vykoukat.

„To není možný, tady už to má bejt.“ Zkouším popocházet sem a tam, dokonce jsem vlezla do toho ostrůvku se zelení. „Co na to počítač? Že mlčí?“ Parafrázuji známou televizní scénku Kaisera s Lábusem. Uvnitř mě to ale neskutečně hněte. V mobilu tedy hledám nápovědu a nacházím foto jedné z budov kousek od nás. Pokoušíme se s Heduš zaujmout pozici, abychom měly stejný výhled, jako je na fotografii a heuréka! Na displeji se objevuje nápis – Vstoupili jste do zóny 1. Radostí jsme výskly a já začala poskakovat jako malé děcko. Opilá parta si vyměnila významné pohledy.

Zároveň se na tom chytrém aparátu ukázala šifra psaná morseovkou. Jelikož jsem si ve svých skautských letech psala z tábora se svým otcem dopisy právě Morseho abecedou, nebyl pro mě žádný problém vyluštit heslo pro odemčení další zóny. Za chvíli už jsme sledovaly šipku na přístroji, lačné vstoupit do toho zázračného pole 2. Hra nás vedla kolem kulturního domu, před kterým stála polovina Šumperka, bažící po hudebním zážitku. Snažily jsme se tedy vypadat nenápadně, ale obávám se, že se nám to příliš nedařilo.

Pomalu jsme krokovaly kolem košatého platanu, když v tom se objevil na displeji kýžený nápis. Super. Radost mírně opadla při spatření šifry. „Hm…“ Koukám na puntíky a mozek mi jede na plné obrátky. Kde jsem tohle už sakra viděla… „Teta, vždyť to je Braill.“ Vykřikla vzrušeně Heduš. Chvíli jsme na sebe koukaly, braillovo písmo neovládajíc. Pak nás napadla spásná myšlenka. Hedvika ve svém mobilu zkusí vygooglit, jak se ty tečky čtou. Jelikož google ví vše, byla to hračka. Mohly jsme pokračovat ke třetí zóně.

Cestou povídám Heduš o tom, že kdykoliv se na tom mobilu objeví slovo zóna, připomene mi to název jednoho „filmu“ dětem nepřístupného, který jsme kdysi měly tu čest spolu shlédnout. Parkem se rozezněl Hedvičin smích. „Teta, tak přesně na tohle jsem zrovna myslela.“ Vzpomínka na pokus cítit se trochu dospěleji nás obě pobavila. Ocitly jsme se u letního kina. Šipka nás nabádala pokračovat hledištěm stále vzhůru. Začalo trochu přituhovat a od úst nám stoupala pára. „Já už chci vstúpit.“ Mluvím nedočkavě k přístroji. Na vrcholu jsme se dočkaly. Zóna 3. Při spatření té šifry mistra Leonarda jsme málem upadly v mdloby. Nesourodá směsice čísel, která nedávala žádný smysl. Zkusila jsem běžné šifry, jako číselná abeceda a podobně, ale bez valného úspěchu. Hedvika prosila našeho starého známého googla. Ani ten nám nepomohl. Vzpomněla jsem si, že jsem do mobilu kdysi stáhla nějaké šifrovací aplikace. V jedné z nich jsem našla dekódování čísel. Tak jsem to prostě prubla. Zmrzlými prsty jsem ťukala na dotykáč čísílka a světe div se, ono to vydalo srozumitelný text. Radost byla obrovská, jelikož jsme se v té zpropadené zóně 3 cítily jako pochoutky od Algidy.

Ve virtuálním poli číslo čtyři jsme se setkaly se šifrou známou jako semafor. Opět jsme děkovaly našim znalostem ze skautského oddílu. Jako poslední zbývalo vyluštit prstovou abecedu. Naštěstí pro nás, jsou dnes informace opravdu snadno dostupné pro kdejakého tupáka, takže jsme společnými silami konečně vydolovaly finální souřadnice. Na nich už měla být k nalezení hmatatelná krabička, ne nějaká virtuální kulišárna. Na určeném místě panovala tma jako v jistém otvoru a tak se Heduš vytasila s baterkou. Měla jsem trochu strach, co na to náhodní chodci, ale nikoho jsme nezajímaly. Heduš slavila po chvíli hry na světlušku úspěch. Chvatně jsme se podepsaly, abychom nevzbudily podezření. Hurá, ještě virtuálně odemknout krabici na webu wheriga a můžu si připsat další keškařský bodík.

„Teta, trochu mi vyhládlo. Nezajdem zas do kebabu na hranolky?“ S vidinou, že se trochu ohřejeme, procházíme davem nadšených fandů Džemfestu. V kebabu je prázdno, tak na chvilku zasedáme ke stolku a žvýkáme fritovanou lahůdku. „Bylo to docela zajímavý, to musíme ještě někdy vyzkoušet.“ Hodnotíme souhlasně situaci. Čas návratu k rodinám nadešel a tak jsme se plny dojmů sunuly k autu. Zkouším odemknout a ejhle…ono už odemčeno je. V tom nadšení z neznámého dobrodružství jsem zapomněla při odchodu od vozu použít klíče. Moje milované geovozidlo však naštěstí žádný nepoctivec nezcizil a dokonce i nákupy byly na svém místě. To jsme zase jednou měly z pekla štěstí…