Deník nadšené geomatky (23)

XXIII. Budiž světlo

Cykloturistiký oddíl Smršť vás zve i s vašimi drahými polovičkami a dětmi na společné uzavření sezóny při ohníčku... při večerním kojení mé prozatím nejmladší dcery procházím emaily. Mezi záplavou žádostí o hodnocení výrobků a super mega giga slevami na zboží, které vůbec nepotřebuji, se konečně objevilo něco zajímavého. Heduš mi přeposlala pozvánku od jejího tatínka s tím, že bude rád, když ostatní oblažíme přítomností naší smečky.

Místo setkání u Kostelíčku Božího Těla nad Hrabenovem se mi zamlouvalo, především proto, že má svoji keš. Prohlédla jsem všechny možné přístupové trasy a zvolila jednu z nejdelších. Pěšky ze Šumperka a po cestě sebrat ještě další dvě krabičky. Heduš naštěstí není žádný máslo a tak souhlasila, že se trhnem od většiny a nepůjdem z Hrabenova prachmizerný kilometřík, ale že to přejdem pěkně přes kopečky. René tak lákavou nabídku odmítl s tím, že pro nás potom s Rudolfem přijedou do oné blízké vísky autem a přijdou na chvíli poklábosit k táboráku.

Pobraly jsme tedy Hynka, Viléma, Jarmilku, Štěpánku, Jáju a Páju a za mlžného rána je hnaly na vlakovou zastávku. Děti neváhaly namočit si okamžitě rukavice malováním na plexisklo. Obloha však dávala naději na slunečný den, takže jsme to příliš neřešily, doufaje, že rukavic později nebude třeba. Po příjezdu do Šumperka se děti opět dožadovaly svačiny. Zkušenostmi poznamenané matky vylovily ze svých batohů tatranky a na chvíli se rozhostilo blažené ticho.

Čekala nás poněkud otravná část cesty přes město. Kupodivu jsme ji zvládli celkem rychle a bez zbytečného mrčení. Kolem nás se objevily zahrádky s chatičkami a asfaltka se změnila v polní cestu. Ratolesti znavené chůzí po nepřírodním povrchu se dožadovaly přestávky. Rozprostřely jsme tedy na zem pláštěnky, hladové krky na ně usadily a vybalily svačinky. Jeden z místních zahrádkářů neodolal pokušení a přišel obhlídnout, kteří bezdomovci se mu usadili u plotu. Když zjistil, že to jsou jen dvě ženské s dětským turistickým oddílem, soucitně se na nás usmál. Jeho voříšek jistě ocenil kousky párků, které mým dětem odpadly od pusinek.

Po polňačce jsme pokračovali do mírného kopečka směrem k první keši. Děti si nadšeně hrály se spadaným listím a házely si ho na hlavy. Skrýš nebylo těžké objevit, protože se na nás usmívala už z dálky. Klasická keškařská budka. Trochu problém byl se vzdáleností od země, ale nakonec jsem Pájovi udělala "stoličku" a on se pro kýžený úlovek natáhnul. Tradičně jsme vyměnili drobnosti a vydali se vstříc prudkému kopci. Jarmilka usnula v manduce. Ostatní děti se postupně střídaly v pomoci vytáhnout geogolfky do trháku. Musím přiznat, že v tomto stoupání jsem se opravdu zpotila až na zádeli a sotva jsem popadala dech. Děti oproti tomu vesele skotačily, převýšení terénu naprosto nevnímaje.

Konečně jsme dosáhli vrcholu. Přivítal nás kříž s Ježíšem a kousek dál dřevěné posezení. Mohutným žuchnutím jsem dosedla na lavičku a funěla jako bachyně na bukvicích. Hynek vytáhl z batůžku své náčiní, které si celou dobu poctivě nesl, čímž vzbudil zvědavost u zbytku mláďat. Na stolek rozložil malé plastové krabičky, struhadýlka a nožíky a zvědavce poslal, aby mu přinesli vše z okolí, z čeho by se dala uvařit polévka. Smečka trpaslíků se rozeběhla po okolí a za chvíli přinášeli úlovky - houby různých barev i tvarů, šišky, plody keřů, o kterých nemám ani páru jak se jmenují a podobně. Hynek vše poctivě krájel a strouhal a ukládal do nádobek. Všichni velice zaujatě a živě diskutovali nad tou veledůležitou činností. Využily jsme s Heduš chvíle klidu k občerstvení a přibližnému ohledání místa činu. Nedaleko totiž měla být další keš a jako podezřelého jsme nakonec určily Ježíše. Šetřily jsme síly a tak jsme vyslaly Pavla, aby se mučedníkovi podíval pod nohy. Za chvíli už nám ji nesl. Sotva ji podepsanou vrátil, vynořila se z lesa parta lidí, které jsme tipovaly na kolegy kačery a měly jsme pravdu. Najednou tu skupinu popadla neovladatelná touha poklonit se před křížem v lese. S pousmáním jsme zavelely k balení polévek zpět do batohu a k pokračování ve výpravě.

Nyní nás čekala cesta pěkně z kopečka, což jsme po tom šíleném výstupu ocenily. Jarmilka, která se vyspala do růžova, putovala do kočárku a do ruky vyfasovala palačinku. Kolem rostly pěkně vybarvené červené muchomůrky. "Děcka, znáte tu básničku o muchomůrkách?" Mrňousové se křikem začali dožadovat přednesu a tak jsem zarecitovala výchovné verše: "Vaříme si muchomůrky, baštíme je s chutí, mrtvé dáme do komůrky, už tam není k hnutí." "A teď generál Laudón!" Volá Jaroušek a nezbývá mi nic jiného než začít zpívat oblíbený hit na způsob kolovrátku. Naštěstí jsme se blížili do cíle naší pouti.

U velkého ohniště s dřevěnými kládami okolo na sezení jsme odhodily s Heduš batožiny a zaměstnaly děti nošením dříví na podpal. Mezitím jsme si prohlédly kostel i křížovou cestu okolo a ulovily třetí dnešní keš. Místo to bylo opravdu kouzelné. Měli jsme ještě skoro dvě hodiny čas, než dojdou ostatní účastníci onoho závěrečného posezení a tak jsme se rozhodly, že rozděláme zatím oheň. Ovšem velice brzy nám došlo, že to nebude nic jednoduchého. Neměly jsme zápalky, zapalovač, křesadlo a dokonce ani pořádný papír. Připadaly jsme si trochu jako ve známém večerníčku O človíčkovi. V hlavě jsem si přehrávala všechny možnosti, včetně křesání křemenů a šmrdlení klacíků. V tom mě cosi osvítilo a já zahlédla u blízké kapličky zapálenou svíčku. A světe div se, hned vedle byla další, zhasnutá. Využily jsme tedy tohoto daru z nebes, opatrně si zapálily volnou svíci a jako svátost ji nesly směrem k připravené fatře. Bohužel zoufale chyběl papír a dřevo všude okolo bylo hodně vlhké. Heduš se jala olamovat suché halouzky pod smrčky a já zatím vykuchala batoh. Veškeré nepotřebné účtenky, jízdenky, papírové kapesníky i krabička od náplastí putovali do ohniště. I když se nám podařilo tímto husarským kouskem zažehnout plamínek, bylo skoro nemožné ho udržet. Střídavě jsme foukali do doutnajících klacíků ve snaze rozdmýchat plameny. Kdo právě nefoukal, tančil kolem ohniště čarovný tanec - Ohni hoř! Po hodině usilovné námahy se přece jen zadařilo. Radostí jsme s Heduš poskakovaly kolem žhnoucích klacků jako divoženky. Než došel zbytek oddílu Smršť, plála mezi lavicemi mohutná fatra a děti si na ní opékaly párky. My trávožrouti jsme se spokojili s topinkou.

René s Rudolfem na sebe také nenechali dlouho čekat. Chvíli jsme poklábosili, přičemž si děti stihly umazat všechny dosud čisté části oděvu. Popadli jsme tedy ty ušmudlance a mířili s nimi k autům. Na příští výšlap si nesmíme zapomenout zapalovač a akční leták z Kauflandu. Člověk nikdy neví, kdy ho bude potřebovat...