XXV. Hrad, který je Nový, ačkoli už není ani starý...

28. říjen, převzácný to den sváteční. Jak jinak oslavit to nádherné volno, než vyrazit s dětmi do terénu. I když Heduš tentokrát místo Štěpánky vzala svého keškařského psa Ferdinanda.

Volba padla na známou zříceninu poblíž Hanušovic – Nový hrad. A proč jít cestou snadnou, když se lze táhnout přes hory a přes doly kvůli pár krabičkám v okolí, že? Rozhodly jsme se, že výpravu započneme v Kopřivné, kam se dopravíme autobusem ze Šumperka. Vyzvedneme si kešku u kapličky v mírném kopci a budeme pokračovat přes osadu Lužná, lesem k Novému hradu. Odtud to vezmeme do Hanušovic na vlak.

Jarmilka dostala do geogolfek misku s uvařenými těstovinami, aby neprotestovala při zapínání popruhů, Hynkovi s Vilémem jsem slíbila, že si na vhodném tábořišti mohou rozdělat oheň a tak ta moje geomláďata celkem v klidu čekala, až přijede autobus. Naše pozvání přijaly také Jedličky, takže parta dětí se rozrostla na pět kousků.

Jako skautky jsme s Heduš jezdily do Lužné pravidelně na družinové výpravy a pokaždé jsme cestu autobusem protrpěly a vystupovaly z něj zelenější než tráva v okolí, ovšem tuto skutečnost jsem ze své mysli vytěsnila do doby, než autobus projel Bratrušovem a serpentinami se počal šplhat do kopce. Začala jsem funět ve snaze přihnat do mozku trochu kyslíku a vrátit žaludek do původní polohy, když v tom mi Vilda pošeptal: „maminko, já budu asi blinkat.“ Jedním zkušeným hmatem jsem sebrala Jarmilce prázdnou mističku od těstovin a bez zbytečného a vyčerpávajícího mluvení jsem ji podala Vilémkovi. Kupodivu zůstala prázdná až do našeho výstupu v Kopřivné. Chvíli jsme jen tak stáli na zastávce a snažili se probrat z té jízdy, za kterou někteří lidé, z pro mě nepochopitelných důvodů, platí nehorázné peníze na matějské pouti. S Heduš jsme si musely přiznat, že chtít znovu prožít něco podobného po našich zkušenostech, nebyl zrovna nejlepší nápad. Když jsme se trochu nadýchali čerstvého vzduchu, nastal čas vypravit se za první krabičkou.

Cestou necestou jsme zdolávali mírný kopec, na jehož vrcholu stála kaplička, u které bylo třeba ulovit kešku. Hynek s Vilémem si cestu zpříjemňovali vláčením různých klacků, které za chůze loupali, a když jsem se jich zeptala na důvod jejich počínání, jen nechápavě kroutili hlavami, že si přece vyrábí zbraně. Tajně jsem doufala, že zbraně použijí dřív na slíbený ohníček, než na boj muže proti muži.

Krabička byla ukryta v hustém houští, které naše osmičlenná výprava + pes vzala rojnicí. Neměla šanci zůstat neodhalena. Po úspěšných manévrech jsme vyhlásily s Heduš a Maruškou svačinovou pauzu. Ferdinand bystře pochopil, že je dobré se držet poblíž Jarmilky, která dobrou polovinu svačiny vydrobila po zemi. Hynek s Vilémem dále hoblovali klacky, takže na jídlo neměli ani pomyšlení.

Nastal čas popojít, ovšem Jarmilka odmítala pokračovat v geogolfáči, takže jsem musela vytáhnout manducu. Co je v létě hračkou se v bundě a s dítětem v kombinéze stává zápasem na život a na smrt. Chvíli jsem předváděla tanec sv.Víta, než se Heduš konečně přestala chechtat a pomohla svojí drahé kamarádce zapnout popruhy.

Další cíl byl kopec nad Lužnou, kde jsme měli opět pátrat po krabičce v mlází. Nejprve jsme samozřejmě museli slézt do údolí, abychom se na ten zatracený kopec mohli šplhat pěkně zezdola. Celkově jsem si všimla, že většina keší je umístěna někde na kopci, nebo alespoň v prudké stráni, což je sice vyčerpávající, ovšem naše fotky a videa, jak se s dětmi za krkem, v nosítkách, kočárcích apod. šplháme vzhůru, to dělá o to zajímavější. Cesta z kopečka vlhkou trávou byla opravdovým zážitkem, hlavně pro Viléma, který se svými klacky, pardon zbraněmi, byl tak nemotorný, že jel více po zadku a po kolenách, než by normálně použil nohy. Naštěstí jsem ho nezapomněla vybavit nepromokavým oděvem. No co, v nejhorším ho doma opláchnu zahradní hadicí.

Cesta vzhůru se nesla ve znamení mrčení a to jak mladých Jedliček, tak mých potomků. Heduš se v jednu chvíli radostně usmála na Ferdinanda, který jediný neprotestoval, a slíbila té němé tváři plátek šunky. To plahočení se loukou vzhůru bylo opravdu trochu nezáživné, ale nakonec se před námi přece jen objevil háječek ukrývající keš, a jakmile jsme na něj drobotinu upozornily, zapomněli na únavu a hnali se hlava nehlava směrem k porostu. Než jsme s holkama přišly blíž, už nám vítězoslavně nesli krabičku.

Cesta k Novému hradu byla pokrytá krásně zbarveným listím. V jednom momentě jsem se ohlédla, jestli máme všechnu omladinu a myslela jsem, že omdlím. Hynkovi byly zbraně málo a tak sebral po cestě soušku buku, který měl v průměru deset centimetrů a na délku dobré tři metry a táhl ji na rameně za sebou. „Na co to proboha táhneš?“ Hynek zvyklý na podobné přihlouplé otázky, podbarvené mírně hysterickým tónem mého hlasu, odpověděl s ledovým klidem: „na ten táborák přece.“ Zřejmě mu nedošlo, že v batohu sebou kalač ani dvojmužnou pilu opravdu netáhnu.

Pod zříceninou byl ale donucen mladý buk ponechat svému osudu, protože cestička vzhůru byla velmi úzká a kamenitá. Jarmilka, která už zase cestovala v golfkách, nadskakovala za radostného výskotu a já se modlila, aby to kolečka kočáru vydržela. Vytáhnout jí bránou na nádvoří byl už jen bonbonek nakonec. Schvácená jsem dosedla na nejbližší kámen a vytáhla z batohu tatranku a podala jí své princezně, ve snaze mít chvíli klid na nabrání sil. Míru s Vilémem výstup nijak nezmohl a vesele si vylezli na polorozbořenou zídku, kde se během štěbetání dělili o Margotku. Hynek objevil na nádvoří doutnající ohniště. Evidentně se tu před námi někdo ohříval a s hašením si příliš práce nedal. K velké radosti mého nejstaršího, jsem mu dovolila rozfoukat ohníček a chvíli v něm pálit klacíky z okolí. Za chvíli plál v ruinách docela slušný táborák. Heduš s Maruškou se zatím vydaly najít místní krabičku. S chápavými výrazy ode mě přijaly propisku a zanechaly mě s dětmi. Za nedlouho se vrátily i s nějakými cetkami pro mláďata, které v keši vyměnily.

Nastal čas odchodu, což se nesetkalo s nadšením, ale bylo potřeba stihnout v Hanušovicích zpáteční spojení. Naštěstí máme ve skupině mnoho mladých mužů s přesnou muškou, kteří rozdmýchaný oheň uhasili daleko pečlivěji, než předchozí návštěvníci.

Pod Novým hradem nastala chvíle zmatečného hledání cesty do Hanušovic. Co se na mapě jevilo zcela jednoznačně, vypadalo ve skutečnosti úplně jinak. Po několikerém vracení se zpátky k rozcestníku jsme se rozhodli pro sestup dolů lesem nedbaje na turistické značení. Kupodivu si v prudkém svahu nikdo nezlámal končetiny a my se konečně dostali na cestu, po které jsme měli v úmyslu dojít na nádraží. Začalo jemně mrholit a nekonečně dlouhá cesta měla za následek novou dávku mrčení.

„Maminko, já mám v botě kámen.“ Zanaříkal Vilém. „Tak si sedni tady na kočárek a vytřep si ho.“ Za vteřinu mi bylo jasné, že se svým dítětem budu muset nejspíš navštívit ušní. Vilém sedl rovnou do vlhké hlíny a jal se zouvat boty. Maruš se hlasitě zasmála, když viděla můj zoufalý výraz. Vytáhla jsem záchranu ve formě ubrousků na dětské prdelky a trochu toho svého synáčka zkulturnila, aby nás vůbec pustili do vlaku.

Než se naše karavana doplazila k hanušovickému nádraží, nebyly u konce se silami pouze děti, ale i my matky jsme si musely přiznat, že tu nehezkou budovu rády vidíme. Vlak do Šumperka byl narvaný, jako kdyby se hanušovičtí rozhodli emigrovat na jih. Všichni mladší deseti let začali brzy ve vydýchaném prostoru prudit a tím již tak hutná atmosféra ještě houstla. Už dlouho jsem nebyla tak ráda, že jsem konečně uslyšela z ampliónu větu – Šumperk, konečná stanice, prosíme, vystupte.