Jak nespoléhat na nic

Asi je normální, že si člověk plánuje budoucnost, s rodiči, s partnerem, s dětmi...v práci...dovolenou...ŽIVOT...je to normální, děláme to všichni. Ale kolik z nás si připouští i možnost, že to tak vůbec nemusí být. Že ono slavné "Carpe diem" má význam, že ono "Díky za každé nové ráno" je prostě něco úžasného a ne běžného, snad jen z hlediska statistiky. Absolutní většina z nás zažívá další a další nová rána, a bude to tak až dokud nebudeme staří. 

Ale co když Vám někdo řekne, že někdo, kdo byl součástí Vašeho každého dne, už tu dlouho nebude? Co kdyby Vám někdo řekl, že máte už jen omezený čas na život? Ten pocit je zvláštní, nejdřív přijde šok...pak strašný smutek, který bolí až do morku kostí a do špiček prstů, bolí tak, jak si člověk neuměl nikdy představit. Nestihnete toho už moc, vlastně nic z toho, co jste si naplánovali. Pak mu to ale zase přijde nereálné...to se přece nemůže stát, že už tu s náma nebude...prostě se doktoři spletli, nebo se stane zázrak a on se uzdraví a za pár let se tomuhle zasmějeme. Ale asi ne. V další fázi si člověk uvědomí to "štěstí", že má ještě čas s ním strávit čas, rozloučit se, říct, co je potřeba, třeba že to byl nejlepší táta na světě a že tu bude chybět...bude chybět...a pak stačí nějaká písnička, vzpomínka...kratičký návrat do minulosti nebo záblesk představ budoucnosti, kterou jsme brali jako úplnou samozřejmost...a je zpátky ten pocit, jako by se sesypal celý svět. Je to kolotoč emocí...ze kterého nikdo neodejde s úsměvem, přesto je to dar...protože někteří čas na rozloučení a zamyšlení nemají...

Máte-li někoho, koho máte rádi, nikdy nepromarněte ani jednu chvíli, kdy mu to říct, protože kterýkoli den může být ten poslední...mějte opravdu rádi ty, které máte rádi!