Proč kluci nepláčou?

Minulý týden jsme trávili v jedné malé chatičce, spolu s mými a manželovými rodiči. A bylo to super. Už je to taková tradice, že jeden týden v roce jsme všichni pohromadě. Dalo by se říci, že i na hromadě. Setkání několika generací přináší různá témata, která jsou více či méně výživná. A pokud chceme, můžeme se nad některými z nich zamýšlet a učit se je chápat. Rozhodnout se s respektem k prarodičům, rodičům i dětem, jestli něco z toho, stojí za to, abychom s tím dál pracovali. A tak trochu to možná i zpracovali. Dvě z těch témat, které mi leží v hlavě, je téma zakázaného pláče a genderové téma. Jinými slovy, jaký je rozdíl mezi tím, když si udělá modřinu ženská a když chlap. Budu psát o modřinách, ne o “rýmičce“, protože tam je to úplně jinak.

Představte si chatu na horách, v ní obývák s kuchyní o rozloze přibližně dvacet metrů a uprostřed ještě dřevěné schodiště. V tomto prostoru šest dospělých, čtyřletá dvojčata a jeden pes jménem Anička. Venku prší. Anička už odmítá ležet na pelechu na zemi, neboť je neustále atakována aktivitami dvojčat. Buď přes ní běhají, zakopávají o ní, narážejí do ní autíčkem, nebo jí nutí, aby třicetkrát denně sfoukávala svíčky na dortu z plastelíny, který pro ni vyrobili. To, že narozeniny nemá, přeci vůbec neznamená, že by nemohla dostat narozeninový dort. Vlastně to není nic, co by se nedělo i doma, ale tam má Anička kam zmizet, tady ne. Takže jsme Aničku doslova a do písmene skryli před dvojčaty. A tím se uvolnilo krásných šest metrů čtverečných pro volnočasové aktivity. To je super! Takovýho místa! Hrajeme na babu!

Děti se radují, energie se zvedá. V tom někdo vykřikne přivolávací větu: „Nehoňte se tady, ať si nerozbijete hlavu.“ Bum prásk a je to. Adam zjevně smazal předpony a slyšel: „Hoňte se tady, ať si rozbijete hlavu“ a poslechl. Narazil hlavou o schodiště. A samozřejmě začal plakat. Při prvním prozkoumaní situace jsem se zaradovala, že neteče krev. Boule přes půl hlavy. Bylo mi ho líto. Plakal, až se zalykal. Najednou bylo v chatičce šest doktorů a jedna sestřička, v tu chvíli i zdravotní. Proběhlo zatlačování nožem, lžící, chlazení něčím ledovým (zelenina nebyla, ale naledovaný Beefeater poslouží stejně). Adam upadal do šoku z tolika pozornosti a chtěl být jen chvíli u mamky. Doktory to postupně přestalo bavit a dětský pláč se stával spíše obtížným. A najednou padla věta, která mě totálně dostala. „Nebreč, vždyť si chlap! A chlapi nebrečej!“

Ani nevím, kdo to řekl, ale to je jedno. Protože, to bylo myšleno dobře, protože tak se to prostě říká. A hlavně už je těch emocí pro někoho moc a chce je zastavit. Vzala jsem Adama do našeho pokoje a tam mu řekla, ať klidně brečí, že to je v pořádku. Pevně jsem ho držela a byla s ním tak dlouho, jak potřeboval. Jenom jsem ho hladila, ani jsem nic neříkala. Možná jsem něco lehce pobrukovala. Mám takovou svoji hmmmkací melodii. Pak jsme se bavili o tom, jak se cítil, že si užíval hru a najednou rána a tak to bolelo. Že to se prostě stává. A že rány prostě bolí. Všechny stejně.

Druhý den přestalo pršet a my vyrazili ven. Našli jsme dětské hřiště, kde byly taky natažený lajny na chození. Děti byly na prolézačkách a Aleš a já jsme zkoušeli držet rovnováhu. Kdo čtete moje blogy, víte, že mě fakt takovýhle věci baví. A jak tuhle poznačil na FB jeden známý: „… se divím, že si ještě někde nenamlátila hubu“. No tak teď už namlátila. A to dost. Chtěla jsem si trochu zapérovat a vymrštila jsem se naprosto nekoordinovaně. Nohy na jednu stranu a tělo na druhou. Dopadla jsem a fakt to bolelo. Ale vstala jsem a dělala jsem, že je to úplně v pohodě. „Dobrý“ křičela jsem na sbíhající se babičky, děti i manžela. Ale bolelo to jako čert. Dělala jsem hrdinu. Zatlačovala jsem slzy. Ruce mě pálily a zadek bolel. V duchu jsem si pomyslela, že tady přece nebudu brečet, jak malá holka. Hned vzápětí, jsem si uvědomila, jak jsem se to v dětství hezky naučila. Dělat, že mě nic nebolí! A kolikrát v životě vlastně dělám, že mě nic nebolí, nebo že mi nic nevadí. Seděla jsem na lavičce a vybírala kamínky z odřených rukou a přemýšlela. Přišla ke mně Týta a pohladila mě. „Tebe to bolí, viď maminko?“ „Bolí, máš pravdu, moc mě to bolí.“ Odpověděla jsem. „Já ti to pofoukám. Mně by to taky bolelo, kdybych takhle upadla, viď?“ zeptala se. Potvrdila jsem to a já nechápala, proč se ptá. „Maminko, holky to bolí, když upadnou, ale kluky ne, viď? Kluci to necítí?“ Zůstala jsem na ni koukat. Po chvíli jsem si uvědomila, odkud vítr vane. Vzpomněla jsem si na výrok “nebreč, vždyť jsi chlap“. „Milé děti, skutečně holky i kluci cítí bolest a mají emoce. A je to tak naprosto v pořádku. Jsem si jistá, že kdyby z toho lana spadl tatínek, taky by ho to bolelo. A taky by byl dojatý, že jste se o něj přišly postarat a ošetřit mu jeho bolístku.“

Nebo se snad pletu? Copak opravdu muži a kluci necítí? Tak proč to dětem říkáme? Vlastně nevím, jsem holka. Možná jsem studovala nesmysly. 

Hezký den Monika