Deník nadšené geomatky (26)

Byl jednou jeden Benkov

„Zlato, co kdybychom o víkendu jeli s Heduš, Rudou a s holkama od ní z práce lovit krabičky do Benkova?“ Renkovo zdvižené obočí mohlo značit mnohé. Buď jako já do teď netušil kde je Benkov, nebo se podivil tomu počtu lidí na plánované akci. A to ještě chudák nevěděl, jak moc se bude podivovat o pár hodin později, když jsem mu místo intimní manželské chvilky strčila pod nos pozitivní těhotenský test. „Jak se tohle dopr…stalo?“

Čtvrtou ratolest jsme již v plánu neměli, a přestože jsem odpůrcem umělých hormonů, jistou vcelku spolehlivou metodou jsme se chránili. Chvíli jsme na ten papírek oba jen tak civěli, dokud René s jeho obvyklým klidem neřekl: „no tak prodáme auto a koupíme místo něj větší šestimístný, nějak se to udělá.“ Z tváří mi zmizela brunátná barva spravedlivého rozhořčení a musela jsem se usmát praktickému uvažování svého chotě. Přesto jsem si ještě neodpustila rýpnutí: „No ty to rodit nebudeš, že…“

Třináctého listopadu se na parkovišti u jedné nejmenované nalejvárny v Novém Malíně sjely čtyři vozy a v nich čtyři rodiny nažhavené poznat krásy Benkova. Domluvili jsme si ještě menší zastávku v Hrabišíně u kostelíku, kde byla jedna nenáročná krabička v zídce a pak už jsme mohli směle parkovat u benkovského kravína. Čtyři auta plná lidí vzbudila v obyvatelích Benkova jistě zvědavost, pokud se tam tedy někteří z těch pěti nacházeli.

V houfu čítajícím třináct hlav jsme se odebrali navštívit místní hřbitůvek, poblíž kterého jsme lovili první keš. Hřbitůvek byl velmi pěkně opravený, což nás mile překvapilo. Hrobů tam bylo sice, co by na prstech jedné ruky spočítal, ale nic většího se nedalo ani očekávat. Vzhledem k počtu naší výpravy byl nález krabičky otázkou chvilky, takové rojnici opravdu nemohla odolat.

Celá skupina se pomalu přesunula k lesíku za veselého skotačení dětí ve spadaném listí. Ty se tím alespoň zahřály, protože listopad je listopad a studený vítr už dával tušit blízký příchod zimy. Hlavou mi blesklo, že by nebyla od věci slivovička, ovšem rychle jsem tu myšlenku zavrhla se vzpomínkou na počůraný papírek. Nahlas jsem si povzdechla a René mě chápavě pohladil po zádech a spiklenecky na mě mrknul. Začínala jsem ho podezřívat, že zplozením dalšího potomka mu narostlo ego a cítí se tak trochu nadsamsky.

Lesík byl trochu nechutný, plný harampádí, proto jsme byli rádi, když Rudolf po chvilce hlásil nález a mohli jsme celou karavanu přemístit k benkovskému lomu. No, lomu…přes louku jsme dorazili k dřevěné ohradě a s nedůvěrou koukali dolů, kde jako má ten lom být. Dole bylo samé roští a zarostlá skalka, tak jsme si našli trochu schůdnější přístupovou cestu a šli to omrknout ze zdola. V dětech se vida tu skálu vzbudila touha hrát si na dobu kamennou a začaly olamovat roští ve snaze vyrobit si pravěké nástroje. Jarmilka mi usnula v manduce, René s Heduš, Maruš a Soňou probírali další postup a Rudolf mezitím našel třetí keš. Podpisy jsme zaplnili logbook, vyměnili nějaká dřevěná kolečka a vydali se cestou, kterou skupina odborníků na mapy vybrala. Chvíli to sice vypadalo, že jsme někomu vlezli do zahrady, což by možná ani nevadilo, protože ten někdo zřejmě nebyl v obci přítomen, ale nakonec se ukázalo, že je to běžně využívaná cesta směrem ke kapličce.

Rudolf se začetl do místní nástěnky a při zjišťování informací, co je v Benkově nového, nahmátl další dnešní krabičku. Zbývalo nám vyluštit souřadnice benkovské multikeše a potom se projít něco přes kilometřík k Cikánskému buku. Indicie pro luštění nebylo těžké v této pidiobci získat, protože od jednoho konce k druhému se opravdu člověk mnoho nenachodí. Za místo odpočinku, obědové pauzy a vypočtení finálky jsme zvolili celkem pěkně upravené posezení u autobusové zastávky. Vzhledem k tomu, že jsme za celou dobu nepotkali ani živáčka, ani mrtváčka, jsme nechali děti volně pobíhat a vybít přebytečnou energii. My dospělí jsme naopak zbytky energie šetřili na lavičkách. Finální souřadnice multiny nás naštěstí vedly po cestě k Cikánskému buku, takže všechno klapalo jako po drátkách. Pobíhající děti jsme postupně nakrmili svačinou a zaveleli k opuštění přístřešku.

Krabička byla velmi fikaně schovaná, takže nám její nález chvilku trval, ale za mohutného vítězného řevu geoneandrtálců s klacky se přece jen konal. Cesta k buku nebyla z nejsnadnějších. Přes strmou stezku se válely soušky a pořezané větve a v tuto chvíli jsem byla opravdu ráda, že máme sebou Réného s Rudolfem a netaháme se s golfkami s Heduš samy. Ačkoli by nás to samozřejmě neodradilo a ten kočár bychom přenesly třeba v zubech, když by bylo potřeba… Pánové ale zkušeně chopili geovozidlo každý z jedné strany a i s trochu vylekanou Jarmilkou překonali veškeré překážky.

Pod nohama nám křupal první sníh a vítr ještě trochu zesílil. Každý z rodičů obhlédl své děti, zda jsou dostatečně zapnuté a zabalené do šál a čepic. Na místě jsme geomládeži dali jasný pokyn znějící – pařez - a ti na nic nečekajíc, se rozběhli prohledávat všechny pozůstatky stromů v okruhu padesáti metrů. Za chvíli už nesli krabičku, kousky ledu, šišky, kamení, kousky odlomené kůry a Hynek dvě menší břízky přes rameno. Jediné, co byli ochotni vrátit zase na své místo, byla keš. Ostatní poklady s námi musely putovat zpátky k autům u benkovského družstva.

Příjemně vyvětraní jsme se domluvili, že se ještě sejdeme v jedné pěkné restauraci v Novém Malíně na nějaký horký nápoj a hranolky. Oznámení této zprávy osobám mladším deseti let způsobilo radostný ryk takové intenzity, že se kravám srazilo mléko, hřbitůvek potřebuje novou zeď a v benkovském lomu se od té doby znovu těží.