Jak se ze mě stala husopaska

Nedávno mi přišla moc příjemná zpráva, od jedné dámy z naší vísky, ve které mě oslovila „krásná husopasko“. Zpráva souvisela s tím, že jsem na FB sdílela foto, jak škubu husu, kterou můj manžel zabil. Chápu, že to je asi dost divný začátek blogu. Nechci polemizovat o tom, zda jsem krásná či jiná husopaska, ale otázka zní, kde se v mém životě vzali bílí opeřenci.

Před sedmi léty, jsme se přestěhovali s manželem na vesnici. Já byla v té době postižená korporátní společností a HYN ze všeho BIO. Lítala jsem po vesnici a domlouvala, kde koupím domácí vajíčka, domácí hovězí, králíka, džem nebo kompot. Hlavně, aby to bylo Made in Home.

Po čase mě jedna kamarádka sousedka seznámila s jinou kamarádkou sousedkou a ta zas s jinou kamarádkou sousedkou, tak, jak to na vesnicích bývá. Až jsme se takhle seznámili s Janou a Danym. A tady začal náš příběh. Jana je krásná holka, která nechtěla sedláka a tak si dojela pro manžela do města. No do městečka, spíš. Prostě do Benešova. A tak se potkali se švarným mládencem Danielem a byla z toho velká láska. Vlastně pořád je! Jana mu sice dlouho odolávala, ale nakonec podlehla a Dany se přestěhoval k nám na vesnici a pořídil si co? No nejdřív si pořídil Janu a spolu s ní dvě krásný holčičky. To je jasný! Ale taky si pořídil prase, králíky, slepice, holuby, krůty, husy, kachny, ovce a nevím co ještě, možná jsem na něco zapomněla. Takže ve výsledku je ten kluk z města největší sedlák na vsi. Paralelně s tím, co se na jedné straně naší vesnice žil příběh švarného Dana a krásné Jany, jsme my, na druhém konci vesnice, snili o tom, že jednou budeme jíst jen maso z vlastích zdrojů. To, co je opravdové maso. První pokus měl být rozhodující a to bylo, že jsme si koupili slepice. Aleš vybral ty nejchytřejší, které mají předpoklady pro úspěšné absolvování studia na Harvardu. Nastudoval vše, co je třeba k chovu slepic nastudovat a objednal, co bylo třeba objednat. Vlastně zařídil úplně všechno, protože můj manžel je prostě úžasný. Já jsem se jen vezla. Respektive vařila vejce. Dokonce mi ani nepřišlo divný, kde se vzali vejce, ze kterých se vylíhli kuřata, když jsme neměli kohouta. S prvními kuřaty se moje nejoblíbenější knížka stala „Vejce a já“.

Vlastně už ani pořádně nevím, jak to vzniklo, ale kluci se u piva domluvili, že nás Dany přibere do svého farmaření. A protože Dany drží slovo, tak se to stalo. Sen se stal skutečností a na propůjčeném pozemku začalo pobíhat několik hus a kachen. U nás doma jsme postupně snižovali dávky masa, abychom se dostali na spotřebu, kterou dokážeme pokrýt vlastním zdrojem. Snižovali, až si to Aleš vyložil po svém a přestal maso jíst úplně. Což mi vůbec nevadí, protože kuřat není moc a aspoň na mě zbude víc. Nikdy před tím bych nevěřila tomu, že budu schopná oškubat si večeři. Úplně se mi změnil přístup k tomu, jak a kolik masa sním. Jsem ráda, že vím co jím a co vařím našim dětem. Vážím si zvířat, které u nás mají hezký život. A když přijde jejich čas, poděkuji.

Co je ale pro mě daleko důležitější, je skutečnost, že někde mezi šrotem a škubáním peří vzniklo přátelství, které je pro mě k nezaplacení. Přátelství s lidmi, na kterých nám záleží, a vážíme si jich za mnohem víc, než že rozumí chování opeřenců. Trávíme spolu volný čas, naše děti společně vyrůstají a já doufám, že nám naše kamarádství a farmaření dlouho vydrží.

S láskou tetě Janě a strejdovi Danymu a mému báječnému manželovi.

Krásná husopaska