Je to tady. Čekám v ordinaci na gyndě u své doktorky. Najednou to prostředí vnímám trochu jinak. Celou dobu to byl prostor, do kterého mě téměř dokopávaly, abych chodila na pravidelné kontroly (teď lituju, že jsem nechodila častěji, protože mě dost těch věcí uvnitř ve vyšetřovně děsí). Teď tady sedím mezi dalšími ženami s očekáváním, zda mám závadnou moč, která mi hlásí něco, co neexistuje, nebo jestli opravdu čekám dítě. Uvažuju, jak zdlouhavá by byla případná žaloba výrobce těhotenských testů. Asi by se táhla déle, než 9 měsíců…
Jediné, co mě na návštěvě gynekologie vždycky bavilo, bylo složení spolučekajících. Každá žena zcela jiná a očividně se zcela různými problémy. Těhotnou jsem poznala prostě vždycky. Většinou to byla žena, která se blbě culila a pořád si sahala na břicho – fakt vtipný! Pak takové ty postarší ženy –udržovatelky. Které na pravidelné kontroly chodily snad s radostí na duši. Vždyť o ty naše dělohy, musí být postaráno v každém věku. Zahradník Vám přece taky nepřestane zalévat trávník po několika sezónách. Nesmím zapomenout na vyplašené mladé dívky, které jsou na tomto místě poprvé v doprovodu svých maminek, které sedí s hrdostí, že jejich malé dcerunky jsou ženami. Gynekologie je prostě zvláštní místo, které vždycky překvapí.
Po několika desítkách minut úmorného čekání a čtení si časopisu Těhule, jsem se konečně dostala dovnitř. Teda rozumějte dobře – do vyšetřovny. Paní doktorka je postarší černovlasá dáma, které se usadí k počítači a pomalinku vyťukává do systému vaše rodné číslo. Mezitím čekáte u její židle s holou prdelí, pindou a s očekáváním, co tahle prohlídka přinese za ovoce. Já jsem čekala, jakou úrodu s manželem tedy sklidíme.
Busha
