Stojím doma před zrcadlem ve spodním prádle a chystám se do postele. Čumím na ten svůj odraz a představuju si, jak asi budu vypadat za pár týdnů a měsíců. Podle vzhledu si moc těhotně nepřipadám. I když je to dobrá výmluva pro moje špíčky 
Tak Vám nevím, je to špíček nebo už těhotenské břicho? Určitě to bříško, tlustá přece nejsem…
Oblékám si pyžamko a lezu do peřin. Za chvíli přichází do ložnice manžel. Tak nějak divně se culí a pomrkává. Čas na manželskou erotiku… hmm, ten mám nejradši. Tak to těhotenství ještě pořádně upevníme ne? Je to zvláštní pocit, milovat se s myšlenkou, že ve své bříšku máte zárodek nového člověka.
Uplynulo zhruba 8 dní od poslední kontroly u doktorky. Ještě pár dní a čeká mě další. Jsem docela zvědavá. Je to docela paradox. Pro mě byla gynekologie úplně stejná jako stomatologie. Pinda nebo zuby. Oboje je při kontrolování docela nepříjemné. A u obou se dostávám do situace, kdy musím ovládat svoje přirozené reflexy – neprdět a nekousat.
Po tom, co ukončím svůj druhý dnešní hovor s mámou, která je z těhotenství totálně nadšená, musím na záchod. Tam však zjišťuju, že něco je špatně. Lehce krvácím. Celá zděšená volám manželovi. Vše mu tlumočím i s tím, že hned zajedu k doktorce, aby mi řekla, co a jak. Cestou na gynekologii se samozřejmě neubráním slzám. Jako jo, těhotenství je pro mě ještě pořád dost horkou novinkou, ale už si zvykám. Nechci o toho červíka v sobě přijít.
Na gynekologii zrovna slouží jiná doktorka, než ta moje, ale samozřejmě mě hned berou na kontrolu. Z jejich chování jsem pochopila, že těhotná má v ordinaci vždycky přednost, zvlášť pokud je něco tak, jak být nemá. Usedám znovu na to šílené křeslo a jsem zvědavá, co mi doktorka řekne. Mladá slečna v bílém plášti se tváří úplně stejně negativně, jako moje doktorka. Jen nemá v obličeji tolik vrásek. Poté, co vše zkontroluje, mi natáčí monitor tak, abych na něj viděla. Bedlivě vše sleduju a poslouchám, co mi doktorka říká. Ten obrázek mi však přijde trochu jiný, než před těmi 8 dny. „No tak tohle kolečko je zárodek těhotenství, vypadá v pořádku, ale je to ještě dost malé, takže se to nedá říct s jistotou. No a tady to druhé černé je takové podlouhlé. To vypadá spíš na malou krevní sraženinu. Může to být teda i zárodek druhého dítěte, ale vypadá to, že se to vstřebá. Nemá totiž takový ten pravidelný kulatý tvar, co by mělo mít.“ Vytahuje sondu a sleduje můj zmatený výraz. Takže jestli to dobře chápu, jeden zárodek je v pořádku a druhý vypadá na malou sraženinu, kvůli které lehce krvácím, ptám se doktorky. „Na vše je ještě brzy, nevypadá to, že by tam byl nějaký zásadní problém. Pokud to je sraženina, tak se vstřebává a to je důvod Vašeho krvácení. S jistotou Vám ani nemůžu říct, jestli to těhotenství je nitroděložní, a nebo mimoděložní. Vše uvidíme na další kontrole. Tu bych viděla tak zhruba za týden.“. Ukončuje své vysvětlení
Z druhé, mimořádné kontroly, tedy odcházím s těhotenskou průkazkou a s tím, že nic moc nevím. Volám mámě, přece jen jako zdravotní sestra a matka tří dětí by mohla vědět více. Jediné co z ní vypadne, je, že to bude nejspíš ten hematom. Ona i babička měly stejný průběh. Dva útvary, z nich jedno byl zárodek dítěte a druhé cosi, co se vstřebalo. Rozhodně nemám počítat s tím, že by tam bylo i druhé dítě. Dvojčata v rodině nemáme a vzhledem k tomu krvácení se přiklání taky spíše k té sraženině.
Slova „červená se line záře“ jsou super, když je slyšíte u táboráku a čumákujete romanticky do ohně. Červená se během těhotenství však nehřeje ruce ani nebarví tváře…
Uvidíme za týden, ono se to nějak vyvrbí…..
Busha
