Pokouším znovu svoje nervy s cestováním vlakem III.

Měsíc u babičky utekl jako voda. Holčičky byly střídavě u moře a u bazénu na zahradě, navštívily jsme Selwo Marina s nezapomenutelnými delfíny a podmořský svět Sea Life, zažily jsme požár kousek od domu a byl čas přichystat se na cestu zpátky domů.
I teď jsem posílala většinu věcí předem a hodně jsem se divila, že pro obrovský a dost těžký balík přijel kluk na mopedu. Netuším, jak to vezl, ale balík dorazil v pořádku domů a navíc ještě o tři dny dříve, než měl. 
27. července brzy ráno jsme nasedly do taxíku, který nás dovezl na nádraží ve Fuengirole. První (a vlastně jediný) vlak z Malagy, který nás měl dovézt včas k trajektu z Barcelony jel už v 8.40.
V Barceloně jsem se hnala rovnou na stanoviště taxi. Ale mělo mě varovat, že taxikáři posedávají po zemi.... Samozřejmě! STÁVKA!!! Já tušila, že ta naše cesta nemůže být naprosto bez problémů. Musely jsme tedy na metro a dojet na zastávku, která je sice označovaná jako přístav, ale k té naší lodi je to zase dost daleko. Jeden taxikář se nás ujal "na dálku" a alespoň nás cestou navigoval na křižovatkách a ukazoval nám, kudy dál 

Barcelona je určitě pro turisty krásné město, ale my jsme si to moc neužívaly. Jen to, co jsme viděly cestou do přístaviště. Spousta živých soch, krásné historické budovy a stavby....

U lodi nebyl jediný imigrant a i naše odbavení podle toho vypadalo. Zkontrolovali nám jen doklady a my se mohly zase uvelebit v kajutě. I bazén byl na této trase naplněný a celá cesta byla úplně jiná. Tentokrát jsem se nebála jít s holčičkama na palubu na kafe, dojít se v klidu najíst ...
Po 22 hodinách plavby s jedním "mezipřistáním" jsme vystoupily na italské pevnině v městečku Civitavecchia. Ochotný řidič autobusu nás popovezl blíž k centru, ale pak jsme musely zase pěšky. Ujali se nás starší manželé, kteří byli na procházce a nabídli se, že nás doprovodí k nádraží, abysme nikde nebloudily.
Nádraží mě nemile překvapilo - nikde žádné informace, lavičky nebo dokonce čekárna. Měly jsme odjíždět až 15 minut po půlnoci a těch pár hodin do odjezdu jsme nemohly stát jen tak na nástupišti. Bylo tam ale velké občerstvení, kde nám nabídli, že tam můžeme až do odjezdu počkat, protože zavírají až o půlnoci. Asi hodinu tam s námi byli nějací stařečkové a stařenky, kteří něco slavili. Po jejich odchodu byli našimi společníky jen policajti a lehké ženy.
V 0.25, s desetiminutovým zpožděním přijel náš vlak a my se posunuly blíž k domovu - do Janova. Sem jsme dorazily v 6 hodin ráno a protože se nám na tomhle nádraží nechtělo čekat až do odpoledne, našla jsem dřívější spoj a po snídani jsme nastoupily do dalšího vlaku do Milana. Tady se nám přece jenom lépe čekalo. Je to veliké nádraží se spoustou obchodů a restaurací.
V půl šesté večer přesně na čas vyjel vlak do Zurichu. A tady se ukázalo, jak jsem z toho všeho přestupování a přejíždění hranic bez kontrol zmatená. Na nástupišti v Zurichu jsem chtěla holkám v rychlosti koupit něco k jídlu, protože vlak do Budějovic byl už přistavený, tak jsem u stánku objednala párky v rohlíku a klobásu. Až když jsem chtěla platit, jsem si uvědomila, že jsem vlastně ve Švýcarsku a nemám čím zaplatit!!! Opotila jsem se až na zadku, ale naštěstí jsem si všimla, že i tady se dá platit kartou! Moje ego zůstalo bez pohromy .
Při nastupování do vlaku projevila Miška nehranou radost, že průvodčí mluví česky a celý personál tím pobavila.
Zase jsme hned zalezly do postelí a tentokrát ani Kamilka nehudrovala a za chvíli usnula. Ráno jsem sklopila svoji spodní postel, aby bylo kde sedět, za chvíli nám průvodčí donesl snídani a před devátou hodinou jsme už stály na nástupisti v Budějovicích. A díky tomu, že i tentokrát jsme byly na místě včas, stihly jsme i přestup na vlak do Veselí a pak do Lužnice.
I letos jsme to zvládly a dokonce i ve třech!!! Bylo to náročné, ale bylo to SUPER!!! Holčičky si to užily taky a mají zase na co vzpomínat a co vyprávět.