Panama a Kostarika zas někdy? A zase s dítětem? JO. Cestování

Panama a Kostarika zas někdy? A zase s dítětem? JO.

To, že jsem zruinovala rodinnou ( mojí) kasu je druhotný, protože to stálo za to. Jednak nás to ještě víc spojilo se synkem, byť ponorka se nám nevyhla a víc jsme se o sobě navzájem dozvěděli. A jednak to ještě víc posílilo mou sebedůvěru. Nakonec - ten relax, totál vypnutí a přírodní krása s nádherou stály taky za to. To, že se toaleťák hází po použití do koše vedle záchoda páč potrubí je úzký, nebo že vypínače a zásuvky a kliky jsou jiný a jejich první použití bylo malý dobrodrůžo, to se rozumí samo sebou. Ony jen ty přesuny z místa na místo, nebo nákupy...prostě všechno, čím se rozumí cestování, bylo objevný a zábavný. Občas jsem si připadala jako debílek, ale většinou jako děsnej machr. Často mi zaskočil i Max - devítiletý syn. Vesměs ze zadní sedačky taxi nebo stopu suše opravil mou výslovnost angličtiny, nebo když jsem tápala v porozumění, vyhmátl gró věci, ale jinak nezasahoval. Někdy jsem cítila obrovskou zodpovědnost, když se situace komplikovala, protože něco jinýho je cestovat sám, a něco jinýho s dítětem. Někdy bych volila jednodušší řešení, ale s ohledem na jeho potřeby, jsem vždy trvala na třeba parameterech bydlení a zachování bezpečnosti v přírodě. Pokud nebyla potvrzená pitná vody, tak jsem filtrovala.
Plán případně v Panamě pracovat se zhroutil už v prvních týdnech, protože vzhledem k masivní emigraci z Kolumbie, Venezuely a dalších jihoamerických chudých zemí, je velký tlak na případné zaměstnavatele. Je mnoho kontrol kvůli černému neoficiálnímu zaměstnávání imigrantů potažmo cizinců a následují obrovské pokuty. Takže třeba práce v hotelu na divoko ubyla. Je, ale je to vachrlatý podnik. Oficiální zaměstnání cizince je takový byrokratický kolotoč, že se mi nechtělo tím zabít tu svobodu, kterou mi cestování dalo. Takže - přiznám se - zewlila jsem ve velkém. Někdy jsem i tři hodiny v kuse ležela v hamace ( závěsná síť) a zírala na příliv a odliv a vůbec na oceán. Jedno jestli Karibik, nebo Pacifik. Karibik se mi líbil víc. Děly se ve mně fakt divný věci. Jakože první týdny jsem měla výčitky a divný puzení něco dělat. V hlavě mi jel kolotoč, co bych měla....a že je to úplně mimo, se takhle válet...Ale pak to postupně opadlo, tohle věčný nastartování na výkon, a já si začala všímat. Nejdřív různých drobností a nezvyklostí v okolí, chování lidí, sebe a synka....A najednou jsem asi po měsíci zjistila, že mi v hlavě běží jen aktuální přítomnost. Že nepřemýšlím nad minulostí ani budoucností, ale žiju teď, tímhle okamžikem...Nejdřív mi to zaskočilo. Ale to je vlastně podstata životního motta Kostaričanů: PURA VIDA. Něco jako pijánko, klídek, pohoda jahoda.... Očekávala jsem temperamentní rtuťovitý lidi, hlučnost, emoce...A ono ne. Přestože často probíhaly vypjatý situace - třeba během dopravy místními busy s indiány a panamánci, nikdy jsem neviděla ani náznak konfliktního chování. Žádný podražděný reakce ( a že často bylo proč, například v narvanym minibuse) ani slovem ani pohledem ani jinym gestem. Všichni naprosto klidný, smířený a ohleduplný. Nikdy mne nikdo neobtěžoval a vždy se snažili pomoci. Jakoby neexistovala agresivita. Tedy v Panamě. Kostarika byla jiná, ale tý se chci věnovat v pokračování. Všude, kde sme pobývali, jsme byli vesměs sami a úplně v bezpečí. Někdy jen oceán, džungle za zády a my. A že těch míst bylo:
Nejdřív hostal u pláže Coronado, kousek od hlavního města. Rezidenční čtvrť. Prázdná pláž, jen občas o víkendu místní na pikniku. Hlučný, ale v rámci svý skupinky. Tady jsem několikrát viděla i muslimy. Jednou jednoho týpka s asi šesti ženama oblečenýma od hlavy k patě v koupacím úboru. V Panamě je naštěstí pořád vlhký horko, a déšť stejně jako mořská voda jsou teplý.Jinak by mi jich bylo fakt líto. Podruhý jsem viděla dvojici, která se na pláži napřed v poledne pomodlila, a pak jí on vyťal jednu za to, že se nechce jít koupat. Byly vlny a ona měla respekt. Ale větší ho měla z manžela, takže pak šla. Muslimů je ve střední Americe hodně a mají i svoje rezidenční čtvrti u velkých měst. Na téhle pláži nás se synkem semlela velká přílivová vlna tak, že když nás konečně vyplivla, zkrotle jsme sbalili saky paky a byli rádi, že žijem. Trochu jsme silnej příliv podcenili. Potřebovali jsme asi hned na začátku zkušenost. Pak už jsme si dávali vždycky pozor, to je jasný. Ale ten okamžik, kdy nevíte, kde je dole a kde nahoře, jestli už vás vtáhla vlna na oceán, nebo se melete na místě, a nevíte, jak dlouho vydržíte pod vodou a když už to skončí....nic moc, teda...Respekt. To byl první a poslední hotel, kde byli občas i jiní hosté.

Druhý místo bylo playa Uverito. V oblasti Los Santos u města Las Tablas. Pořád Pacifik. Ale zase úplně jinej. Strašlivě daleký odlivy. Moře mizelo i 50 metrů daleko a i pak se šlo dalších padesát ještě po kolena. Vesnice, kde jsme byli sami dva. Cestovali jsme totiž v období dešťů mimo sezonu. Když jsme viděli po třech dnech v dálce lidi, tak sme se o tom vzrušeně informovali. Liduprázdno. Spousta komárů, spousta psů, spousta mušlí, krabů, mravenců a jedna blbá medúza, která mi žahla. Naštěstí ne v hloubce. Storku, jak jsme se vydali asi kilometr černočernou tmou na večeři do centra obce jsem tu myslím už někde psala. To, že jsme byli den bez elektřiny, což znamená bez vody ( tekoucí i splachovací) a mobilu, kterej nešel nabít - což znamená odříznutí, to už k tomu patří, ale nadšená jsem nebyla. Zato jsme na pár dní adoptovali místního psa. Vlastně psici.


Pak jsme jeli asi 300 km středozemím aby jsme se zasekli v kraji Las Lajas. Jo, v Panamě nejsou jízdní řády. Pořád ale něco jede. Takže vlastně vůbec nemáte čekací ztráty. Když ne další, tak ten přesdalší bus jede vaším směrem...Las Lajas je moc pěkný místo. Místy pohoří, pralesy, a pobřeží. Jezdili jsme k němu někdy taxíkem ( ty tu jezdí pořád a levně) nebo stopem. Byla to zábava. Už jsem byla schopná trochu i poklábosit s místníma ve španělštině a tak jsme se kamarádili...S jednou rodinou jsme jeli dokonce na celodenní výlet na Cerro Punta, kde je nejvyšší bod země a sopky. Ty jsme bohužel neviděli, páč byly potvory pořád v mlze. Ale viděli jsme vodopády a krásný panoramata to tedy jo...
Pak jsme se posunuli do pohoří v okolí městečka Boquete u sopky Volcán. Tam jsme vydželi v prvním ubytku jen tři dny. Bylo to takovej ten komunitní typ hostalu pro mladý cestovatele, a na mě tam bylo moc živo. Navíc u hlavní silnice. Šoupli jsme se tedy víc do hor. Za domkem byla horská říčka a tam se Max koupal. On se vůbec koupal od rána do večera. Buď v bazénu, bo v říčce, vodopádu, v oceánu....Nebo, tak jako ostatně každej teenager ( skoro) trávil čas gamesením, tedy když šla wifi. Mobil v ruce tu mají i indiáni a panamánci úplně stejně, jako v Evropě. Je to mor, který se nevyhnul ani lidem z  pralesa. Když jsme u pralesa, tak tam jsme sami nikdy nešli. Místní nás vždy varovali, že tam jsou jedovatí pavouci, mravenci a hadi, takže nás opravdu odradili. Zejména po tom, co mi kousnul pidi mravenec, noha mi otekla a začala hnisat. To jsem viděla, že místní nepřehánějí.Jinak jsme viděli na okraji džungle spoustu ptáků, papouchy, lenochody, opice a různý malý savce, leguány a ještěrky.
Další cestou byl čtyřhodinovej přejezd pohořím s deštnými a mlžnými pralesy. Jeli jsme minibusem a občas se nám otvírali takový scenérie, že jsem jen vydechla úžasem a ztratila řeč. ...Nestíhala jsem z busu fotit, ale byla to nádhera. Dojeli jsme do přístavu Almirante na severu a člunem pluli na ostrov Boca del Toro. Pak ještě napříč ostrovem po silničce skrz džungli, okolo indiánských puebel ( vesnic) a dostali jsme se do ráje. Kdybych chtěla někde dožít, tak tady. Puebla tvoří přístřeší vesměs na kůlech, skoro všude je škola, smečky psů a dětí. Všude visí neustále prádlo. Ono trvá dlouho, než uschne, protože je vlhké klima. Indiánky zřejmě pořád perou a vařej. V Bílém domě na pobřeží Karibiku sme strávili 14 dní a měli jsme tu zůstat už nafurt. Ale puzení je puzení, a tak jsme se vydali do Kostariky. A o tom příště.

Max snášel všechny ty změny se stoickým klidem. Jediný, k čemu jsem ho nedonutila, bylo individuální učení. Zvládla jsem to psychicky asi 3x a pak to vzdala. Tímto vyjadřuju respekt k učitelům, protože já bych ty nezvedence za pár dní asi ubila. Motivovat je a zaujmout, je nadlidský úkol. Asi proto nejsem učitelka, že ano. Občas jsme se s Maxem pohádali, vyčistil se vzduch a bylo to zase dobrý...Přeci jen jsme spolu byli tři měsíce od rána do večera a závislí jeden na druhém. Tedy popravdě Max na mě a to ho asi občas štvalo, že nemá úniku.
Co se týče jídla, snažila jsem se bookovat ubytka s kuchyňkou a možností si vařit. Pak jsem jela 1 - 2x za týden nakoupit a vařila. Experimentovala jsem pomálu, páč Max je celkem vyhraněnej a nejedl by. Občas jsme zašli na místní jídlo. Mě chutnalo moc a Max si dával vesměs pizzu nebo rýži s nějakou omáčkou. Nejobvyklejší je rýže s fazolema dohromady jako příloha a k tomu buď nějaký maso, nebo mořský plody nebo upravená dobře kořeněná zelenina. Milovala jsem kokosovou vodu. Vzhledem k tomu, že se kokosy válely všude, stačilo říct nějakýmu týpkovi aby odsekl vršek, strčit brčko a pít. Smažený banány mi moc nechutnaly, ale různý ovocný mňamky nebo sladkosti jo. Místní pivko se dalo pít, ale tmavej Kozel to holt nebyl. Celkově na mě Panama působila jako stabilní, rozvíjející se bezpečná země, která má co nabídnout a není tak zkažená turismem jako Kostarika. Fauna a flora jsou defacto stejný. Zato obyvatelé jsou úplně odlišní. V Panamě jsou to hodně indiáni, míšenci a černoši. V Kostarice jsou hodně lidi bílí, blonďatý nebo rezavý, což mi překvapilo. A černoši. Černoši jsou v obou zemích vnímaný jako problémoví.Když je jich v nějaký lokalitě hodně, tak je to problém. O indiánech jsem to přímo neslyšela, ale třeba na Bocas del Toro působí neziskovka, která školí místní indiánky v ženských věcech a proti domácímu násilí vesměs spojeném s alkoholem, tak asi tam nějaký potíže budou. Já to z povzdálí tak nevnímala. A ani v jedný zemi nemusej amíky, ale potřebujou dolary. Mezi čtyřma očima mi to potvrdilo poměrně dost místních lidí, páč já svou nelásku k Američanům netajím a zážitky s nima mi v tom jen utvrzujou. Jako...co si myslet o amíkovi, překvapeném sdělením, že indiánský trhovec nemluví anglicky. Bože! A když takový překvapení a rozladění vidíte opakovaně, tak si o amerických turistech nemyslíte nic dobrýho. A asi nejste sami.

 

CoronadoPlaya Uverito a naše dočasná kámoškaPlaya Uverito a mušloplnoLas Lajas V mexický knajpěMax v horský říčceBoca del ToroHloubka 4 metry a průzračná čistota, Boca del ToroJako RobinsoniV ráji - Boca del ToroPředměstí Boquete směrem od hor

Publikováno 20.12.2018, 17:24
další články autora



BLOGY MOHOU KOMENTOVAT POUZE REGISTROVANÍ UŽIVATELÉ
Registraci provedete ZDE
Ivana N. (spero) ID 143473 (21.12.2018, 22:15)
Johanko, díky, že jste napsala. I já jsem nahlížela často a teď jsem moc ráda, že jste v pořádku zase doma. Vaše články jsou moc zajímavé.
ODPOVĚDĚT
Johanka U. (haniel) ID 282527 (23.12.2018, 14:20)
(Y)...Děkuju (L)
ODPOVĚDĚT
Vlasta S. (Pernicka) ID 99187, mimibazar.cz/pernicka (20.12.2018, 18:33)
Teda, já jsem už o vás měla strach, že tak dlouho nepíšete. Koukala jsem denně, jestli uuž tu není něco nového. Moc obdivuji vaši odvahu a jsem ráda, že jste v pořádku doma. Přeji pěkné svátky a těším se na další články. (F)
ODPOVĚDĚT
Johanka U. (haniel) ID 282527 (20.12.2018, 19:24)
jééé, tak díky....jsem ráda, že vás to zaujalo...po návratu nastal nějakej útlum a všechno se mi muselo porovnat v hlavě :-)...
ODPOVĚDĚT
Vlasta S. (Pernicka) ID 99187, mimibazar.cz/pernicka (22.12.2018, 22:17)
Tomu věřím, hlavně, koukám, že už je tu další článek, tak se jdu začíst. Mějte se krásně (andel)
ODPOVĚDĚT
Johanka U. (haniel) ID 282527 (23.12.2018, 14:22)
Vzala jsem to letem světem...Chci to téma popsat podrobněji i pro další případný cestovatele...Takže se k tomu ještě vrátím.
ODPOVĚDĚT
© 2004-2019 CZECH NEWS CENTER a.s. | Reklama | Podmínky serveru | Ceník členství | Návod pro inzerci | Desatero | Ochrana kupujících | Dobrý prodejce | Osobní údaje | Kontakt