Kostarika...Smíšené pocity.

Docela jsem se těšila. Jednak je Kostarika notoricky známá jako dokonalá destinace, a jednak všichni známí co tam byli, ji vychvalovali do nebes. Jenže...Já už v nebi byla, ale to jsem ještě nevěděla. Takže sme vyrazili vrchem podél Karibiku přes hranice k městečku Puerto Viejo. Podotýkám k vyhlášenýmu městečku. Surfaři, hippísáci, jogíni...ano celá tahle plejáda lidí se tísní na celkem malém prostoru a všichni si přizvukujou, jak je to prima. Ale není. Město je špinavý a obecně tu dost bují kriminalita ve spojení s drogama. Přebujelý turismus láká zkrachovalé existence, takže loupežný přepadení po setmění a někdy i za světla není vyjímkou. To, že je život v Kostarice předraženej a je zřejmá inflace, mi zaskočilo. V Panamě se platilo dolarama ( 23 kč za dolar), takže tam reálně bylo levněji než v létě v Chorvatsku. Zejména ubytko, doprava. I jídlo se dalo celkem finančně zvládnout. V Kostarice se platí dolarama i colónama, ale vrací se colóny. Tisíc colónů je cca 50 kč. Třeba toast chleba stojí 2-3 tisíce colónů. A podobně se odvíjejí ceny všeho. I pro Američany tam je draho. Jídlo na tři dny vyšlo jako jídlo na týden v Panamě. Poměrně rychle mi to otrávilo. První ubytko jsem měla u známé, která má za městem hotýlek. Tam ovšem došlo k něčemu, co poznamenalo celý pobyt v Kostarice. S nožem totiž přepadli v hotelu na recepci ! recepční. Bylo pět odpoledne a v pokojích lidi. Ti lupiči neměli vůbec zábrany. Pak jsem se dozvěděla, že okrádání osamělých turistek na pláži není ojedinělé, stejně jako můžu zapomenout na to, jít plavat a nechat věci nehlídaný. To mi všechno dost překvapilo, protože to jsem z Panamy neznala. Probuzení do reality. Hezký byl výlet k vodopádů Bribri. Tam se Max pro změnu vykoupal. Vypadaly divoce a přírodně a to jsme byli jen asi sto metrů od hlavní silnice. Pak jsme se  přesunuli  do hlavního města San José.

I přesun byl komplikovanější. Autobusy měly intervaly a jízdní řády, ale stejně nebylo ani hodinové zpoždění nic zvláštního - s ohledem na počasí ( přívalové deště). V San José jsem si s klidným vědomím chytla taxi do hotelu ( asi 7km) a ocitli jsme se v zácpě. Tento taxi měl ovšem taxametr. Platili jsme 20 tisíc colónů ( asi tisícovka). Hotýlek byl fajn, jen mi ušlo, že je tam blízko letiště. Od 4 rána nám nad hlavou přistávaly letadla tak nízko, že jsem viděla detaily. To byla ale moje chyba, mohlo mi to dojít. Majitel byl krasavec a navíc opravdu milej se smyslem pro humor. Jedna z mála opravdu pozitivních věcí. Měla jsem ve městě schůzku s další známou, co žije v Kostarice. Byli jsme v zábavním parku a den jsme si opravdu užili. Taky hezký zážitek. Několikrát pršelo, ale jak už jsem zmínila, déšť je teplý, vzduch je vlhký, takže je fuk, jestli jste zmokli, nebo se potíte. Stejně jste pořád mokrý.

Ze San José jsme se přesunuli k pláži Uvita na jihu u Pacifiku. Ubytování bylo hodně přírodní, na zahradě leguáni, spousta ovoce a podivně křečovitej majitel. On měl totiž nic moc hodnocení na bookingu a asi se snažil dokázat, že  není padub, ale miláček...Ale tak aspoň se snažil, lepší, než drátem do oka. Za návštěvu pláže se platilo, což mi už jen utvrdilo v tom, že mizíme zpět do Panamy. Už nevědí co vyrejžovat z turistů. Chápu nadsazený ceny za výlety, ale platit za chůzi po pláži? Prý to byla přírodní rezervace. Ale obě ty země jsou plný přírodních rezervací ( a je to dobře), a chápala bych, kdybych šla po  nějaký upravený stezce někam s průvodcem do džungle ( což jsme nešli právě kvůli cenám). Takže poslední hřebíček do rakve. Bus měl přijet podle jízdního řádu v 11, přijel v půl jedný a další půlhodinu cestující i s řidičem obědvali. To je docela prima zvyk. Při dálkový jízdě asi po dvou hodinách zastaví, všichni vystoupí a jdou jíst. Na to jsou na terminálech velký lidový jídelny, kde si vybíráte co chcete a postupně vám na talíř přistává několik druhů jídla ( když teda ochutnáváte, jako já). Raději jsem už ani nepřepočítávala. Přes hranice jsme se plácali dvě hodiny. Dvě fronty u okýnek na razítko, prohlídka zavazadel a asi 14 dolarů za výstup ze země. Inu....Kostarika.

Ještě mi tam zaujala jedna věc. Jako by se snažili kultivovat džungli, která je poblíž silnic, měst a letovisek. Takže nakonec to vypadalo jako lesopark nebo les, a ne jako prales,což mi zklamalo. Bylo skrz něj vidět. plno banánových plantáží až kam oko dohlédne. O to víc mi chyběla Panama. I ty přesuny jejich minibusama, kdy vyběhne ven pohůnek a volá název směru  a lidi nastupujou dokud to jde a platěj až při výstupu. Když chcete vystoupit, voláte Parada, a bus staví, kde potřebujete. Matky s dětmi vždy sedí. Nemají kočárky, nosí dítě v náručí. Ani když dítě brečí, nebo máma kojí, nebo si někdo zpívá a jinej telefonuje a to všechno najednou, nikdo nehází kyselý obličeje. V busu je tak úzká ulička, že když chce někdo zezadu vystoupit, napřed musí vystoupit všichni z uličky a pak se zase vrátit. Převáží se všemožný věci a to všechno uvnitř. A cesta odsejpá. Do toho hraje ryčná latino muzika a za okny ubíhá všudypřítomná zeleň. 

Co mi na cestování vadí je lítání. Nesnáším ho. Takže let je pro mně utrpení. Navíc se musím tvářit, že pohoda džez, abych nevyplašila dítě. Cestování je někdy boj.