Magdalena B. (MaddyM) ID 296018

Dobrýýýýýýtro! O životě

Jak už jsem zmínila, krom žirafy a slona, jsme měli doma snad všechna zvířata.

Takže naší domácností prošli různí hlodavci, opeřenci, hmyz, plazi,....a samozřejmě i psi a kočky.

Jelikož jsme byli v okolí známí, stávalo se, že někdo přinesl nějakého nalezence nebo se nám snažil ,,vnutit" nechtěného mazlíčka, případně svůj přemnožený chov :-)

A tak se stalo, že, u našich dveří, jednoho dne zazvonila sousedka. 

Sousedce, která měla ke zvířatům dost problematický vztah a bála se i žížaly, se na balkoně usadil papoušek.

Zřejmě ho přilákaly naše rozeřvané Andulky, možná ho zaujalo pískání naší Korely Zuzany,....každopádně, jelikož my balkon nemáme, usadil se u sousedů.

Poněkud vyplašená sousedka se ho pokusila několikrát vyhnat, ale papoušek se tvrdošíjně vracel, takže se, v zoufalství, rozhodla, že zazvoní na svou kamarádku, ať ji nezvaného hosta zbaví.

Moje maminka, vyzbrojena utěrkou, se vydala vetřelce ulovit, ač byla přesvědčena, že pták prchne, sotva se o to pokusí.

Jaké bylo její překvapení, když papoušek nejenže neuletěl, ale dokonce přijal ,,nabízenou ruku", přesedl na ni, vyšplhal se mámě na rameno a nechal se, zcela bez protestů, odnést do našeho bytu.

V té době jsme ještě neměli kočky, takže mu nehrozilo, že bude uloven dřív, než se, ve svém novém obydlí rozhlédne.

Dostal velkou klec a vše, co ke svému životu potřebuje a bylo zjištěno, že se jedná o Papouška mnišího.

Nevím, jestli máte někdo, s tímto druhem, zkušenost, ale Mníšek je poměrně hlučný papoušek.

Andulky a Zuzana se, s blížícím večerem, chystaly ,,do peří". Mníška to natolik iritovalo, že začal neuveřitelně vřískat. Zbylá opeřená pakáž se k němu rychle přidala, takže zvuková kulisa džungle byla téměř dokonalá.

Hrozilo reálné nebezpečí, že buď nám někdo ze sousedů mrskne cihlu do okna nebo nám můj otec zakroutí krkem všem- ptákům i mě s mámou.

Nezbylo, než ho, na noc, přikrýt dekou.

A ráno přišlo překvapení.

Po té, co sundala máma deku z klece, se ozvalo zcela zřetelné:

,,Dobrýýýýýtro, Pepíčku."

Přesně, jak se, na slušně vychovaného papouška, sluší.

Maminka si doslova kecla na zadek, jak byla překvapená.

Takže už jsme věděli nejen druh, ale i jméno našeho nového nájemníka.

A jelikož se o něj nikdo nepřihlásil, zůstal u nás a oblažoval nás svou přítomností ještě mnoho let.

Měl i své stinné stránky.

Například nesnášel chlapy. A to tak, že na ně pořádal nálety, štípal je a všelijak na ně útočil.

Copak táta, ten si s ním poradil. Ale chudák brácha byl ještě malý a bál se ho, jak čert pověstného kříže.

Jinak byl ale Pepík velmi učenlivý tvor.

Na výzvu: ,,Pepíčku podej pacičku.", poslušně prostrčil pařátek zkrz mříž a podal vám ho.

Také mluvení mu šlo velmi dobře a v napodobování zvířecích zvuků, byl prostě mistr.

Jedna z prvních věcí, které se naučil, bylo pískat, jako morče. To mělo za následek, že jsem byla v neustálém podezření, že moji svěřenci řvou hlady nebo žízní. 

Seděl v kleci, pískal, jak o život a morčata mu, samozřejmě, odpovídala.

Taky ho bavilo ,,povídat" si s vránami a havrany - seděl na parapetu a krákal na vrány, které se slétaly na sušák, z druhé strany okna.

když nebyly vrány, štěkal jako pes a vůbec dokázal předvádět nepřeberné množství zvuků.

Jelikož jsme ještě neměli kočky, trávil léto na chatě, kde posedával (samozřejmě se zkrácenými křídly) na hrušni.

Měl dokonalý přehled o veškerém dění. Obzvlášť si vychutnával našeho Boxera Beníka.

Jakmile dostal Benda večeři, slétl ten zelený ďábel, ze stromu a svým kolíbavým krokem došel k misce.

A ten nebohý pes seděl, koukal, jak když mu nadloube a čekal, až se ten pták nažere, doufaje, že mu snad něco nechá.

Také se naučil, a to dost věrně, napodobovat hlas lidských obyvatel domu.

Takže jsme vždycky přiletěli domů a ptali se maminky, proč na nás volala. Máma na nás pokaždé koukala, jako jestli jsme se nezbláznili.

Než jsme přišli na to, že ten bláznivý pták sedí někde v koruně stromu a pořvává: ,,Madloooo, Tomášiiiii."

Když už nebyl Beník, užívala si s ním své, i naše fenka Německého ovčáka Asha.

Ze stromu se ozývalo: ,,Aškooooo, Aškoooo." a ona, chudák, běhala kolem stromu, nevědouc, odkud ji kdo volá.

Ovšem nejvíc ,,milovala" našeho Pepu sousedka, z vedlejší chaty.

Pouštěla každé ráno slepice, aby se nazobaly.

Pepík se velmi záhy naučil kokrhat, kvokat a hlavně kdákat, takže sousedka, co chvíli běhala po lese a hledala ,,Kam že, ta mrcha, zase zanáší." :-D

Největší divadlo však nastalo vždy večer.

Sousedka otevřela branku, za kterou už slípky spořádaně čekaly a za stálého ,,Kšššš, kšššš, kššššš.., je hnala do kurníku.

Na opačném konci seděl, na hrušce, Pepíček a odpovídal jí: Kšššš, kšššš, kšššš....

A slepice chudáci, zmatené ,,jak kamzík na rovině" nevěděly kam.

Sousedka vždycky strašně nadávala, nutno říct, že v dobrém a žádala:

Zavřete někam toho blbýho ptáka nebo ty slepice dneska nezaženu :-D

Pepíkovo věrné zpodobnění slepice, kdy se přikrčil, lehce roztáhl křídla a pohyboval se, jakoby dělal ,,kliky", nenechalo nikoho na pochybách, jakého že tvora předvádí.

Pepík u nás žil ještě dlouhá léta, než se odebral do nebeské džungle, za svými, stejně poťouchlými kamarády.

A my už jsme nikdy neměli žádného papouška podobného ražení a dodnes na něj rádi vzpomínáme my, i sousedka :-)