Vakuum na třetí - moje motto O životě

Vakuum na třetí - moje motto

Je 23.12.2018, sedím na gauči v obývacím pokoji, pohled do prázdna, slzy v očích. "Lajlo... ale tohle opravdu není normální", vytrhne mě ze slzavého údolí můj druh. Naráží tak na to, že v normálním světě bez těhotenských hormonů bych se nemohla rozbrečet z důvodu naprosté absence vidiny jasné budoucnosti mého osobního (ano, ne jen toho rodinného) života. Ani nevím, kolikrát za poslední měsíce (ba i roky) jsem zaslechla ono proradné slůvko "normální" v souvislosti s mojí osobou. Ještěže tolik nelpím na přesné definici tohoto slova a uklidňuji se tím, že pojmy "normální", "zvláštní" nebo "divný" jsou přeci jen subjektivní záležitostí. Párkrát se zhluboka nadechnu a pronesu něco v tom smyslu, že i přesto, že absolvuji nejkrásnější období ženy (ha!) již potřetí, mohu cítit jakési návaly emoční vyprahlosti, zranitelnosti, nepochopení a existencionální rozháranosti. Nicméně si v duchu řeknu: "Lajlo, nebuď troska" a lehce se zmátořím. S Johnem probereme co udělat pro to, abychom nebyli štastní pouze jako rodina, ale také jako jednotlivci, potažmo pár a následně se přesunu do studené prázdné manželské postele (prázdné kvůli pohodlí a práci muže), kde si ještě pobrečím a prosmrkám několik kapesníků hezky potichu, sama se sebou, v nitru svojí duše. 

 

Z toho fňukání se ale rychle oklepu. Dvojka (odpusťte mi trochu odosobněná pojmenování) začne šíleně řvát a vykládat slova nedávající smysl, jelikož je v podivném polospánku působícím občas kuriózně (alespoň pro mě). Z celé té směsice výkřiků rozumím pouze jednomu: "mlíííčko". Takové přání ovšem nemohu splnit - rozhodla jsem se totiž téměř před třemi měsíci, že Dvojka je na mlíčko už příliš velká, a tak sedím na posteli, trochu lítostivě sleduji onen manický stav, ale vydržím. Odměnou mi je zaplnění velké studené prázdné postele hřejivou dětskou láskou. Ano, zdá se, že je líp. 

 

"Mami, mami, proč Dvojka brečí?", ozve se naše Jednička z vedlejšího pokoje. Automaticky zvednu své tělo, plynule se dobelhám o kus dál, Jedničce vše vysvětlím a mohu se opět přesunout zpět do lóže. Mobil ukazuje čas 1:21, je Štědrý den, na který se z celého srdce těším a rozhodnu se zkusit vidět život trochu jednodušeji. Zamyslím se a v duchu (nebo nahlas?) pronesu čtyři slova, o nichž si myslím, že by mě mohla "zplnit": číst, tancovat, žít, milovat.

Publikováno 11.3.2019, 12:04
další články autora



BLOGY MOHOU KOMENTOVAT POUZE REGISTROVANÍ UŽIVATELÉ
Registraci provedete ZDE
© 2004-2019 CZECH NEWS CENTER a.s. | Reklama | Podmínky serveru | Ceník členství | Návod pro inzerci | Desatero | Ochrana kupujících | Dobrý prodejce | Osobní údaje | Kontakt