Sedíce na balvanu v Río Alto, rozjímám, proč ho nepřerazit...Pro tebe, Maxi O životě

Sedíce na balvanu v Río Alto, rozjímám, proč ho nepřerazit...Pro tebe, Maxi
Původní záměr byl posnídaňovej relax poblíž volkánu Barú v překrásně exotický horský přírodě...Nakonec ale sedím na balvanu jako žába zakletá do mezigeneračního konfliktu s vlastním prepubertálním potomkem.

Je 9 ráno. Po snídani se spoustou místního exotickýho ovoce , domácíma vajíčkama a čerstvě umixovanýho džusu z ananasu se naše cesty rozcházejí. On jde na pokoj, kde bude natěšen sledovat oblíbený youtubery, a já jdu k horský říčce za chalupou relaxovat. Kdyby tu nerostly exotický stromy, tak Šumava hadr. Nutno podotknout, že odpočinek je zaslouženej, páč včera sme podnikli sedmikilometrovou túru po okolí. Chvíli se mi relax daří, páč si uvědomím, rozdílný ševelení, bublání a vodní hudbu přicházející zleva i zprava...Sleduju kolibříky a ostatní ptactvo, nízký mraky nad okolníma horama a už už bych se odpoutala od reality, když najednou nejdřív záblesky a pak bouře myšlenek. Úryvky konfliktů a nepochopení s mým synkem najednou úplně pohltí mou mysl.Ale proč?

Je mu devět. Samozřejmě je mi jasný, že samo o sobě cestovat takhle daleko do naprosto odlišný kultury je celkem náročný. On moc netušil co očekávat, a já zase podcenila náročnost přizpůsobování se všemu okolo. Někdy je můj mozek celkem dost zavařenej, páč mi v hlavě lítaj anglický, španělský, italský a český slovíčka, fráze a vyjádření, a z toho se snažím dát dohromady co potřebuju. Někdo tady anglicky mluví, jiný ne, takže reaguju podle situace a požadavku na dorozumění. Ani v angličtině se ale nepouštím do obsáhlejších diskuzí, protože na ně prostě nemám. Jsem z generace učící se ve škole rusky a azbuka mi je tu překvapivě k ničemu. Aktuálně mi španělština stačí na přesuny, pořízení ubytka a jídla, ale na dlouhý řeči to taky není. Max se nejspíš často cítí trochu opomenut, páč je z komunikace defakto vyjmut. Nejdřív sem měla představu, že nebudeme plánovat a necháme situaci nějak vyvíjet, ale velmi brzo mi bylo jasný, že Max potřebuje určitej rytmus a jistoty. Tak vždycky v aktuálním ubytku plánuju to následující včetně cesty, takže zatím nevznikl žádnej problém. Cestuje se tu opravdu plynuleji než v Čechách. Sice s přestupy, ale v podstatě bez čekání. A to prosím bez jízdních řádů. Prostě si stoupnete k silnici a tam každou chvilku zastaví minivan, minibus, velkej bus nebo taxi. Zeptáte se na váš směr, a protože se vesměs držíme hlavního směru obvykle do 10 minut jedeme dál....Ubytka hledám s vlastní koupelnou a s klimoškou nebo větrákem, aby měl syn určitej standart. Často ve vnitrozemí i s bazénem nebo s říčkou, aby se vyčvachtal, páč když sme u oceánu, je ve vodě pořád.

Vždycky sem si myslela, že děti vynikají tím, že umějí žít okamžikem. Ne tak můj malý muž. Vždycky se v aktuálně prožívanym okamžiku těší na něco, co bude následovat. Neustále vyžaduje motivaci. Pokud jí nedostane ( a ne vždycky na to mám sílu a energii) tak u něj velmi brzo vidím náznaky znuděnosti, otrávenosti a odevzdanosti. Nejvíc sil mi ale stojí jeho v podstatě nekončící nesouhlas se vším co přijde z mé strany. Jako vím, že je v prepubertě a v nezvyklym prostředí, ale někdy je toho přespříliš a mám chuť ho přetrhnout. A nebo prodat na trhu jako dětskýho otroka. No, to by asi neklaplo. Ne, že by ho nikdo nechtěl, ale ta práce....Co to jako je? Ačkoli - v minulym ubytku mu dovolil majitel a kuchař v jedný osobě vařit večeři, a Max byl doslova nadšen, takže to pak aplikovali po celou dobu. Jenže to ne všude jde. Je mi jasný, že se drží svých jistot a odchylky vetuje už jen z principu svý vlastní rovnováhy. A to mi vede k další úvaze: Proč vlastně někdy tak zarytě trvám na svých požadavcích? Je to snad otázka života a smrti? To fakt není, navíc když je situace vážná, funguje jak hodinky. Teda většinou.Chci snad mít teda vždycky pravdu? Nebo jakože z pozice dospělýho navrch? Chci snad, aby fungoval podle pořekadla " zohýbaj ma mamko, dokud som ja Janko, až ja budem Jano, nezohneš ma mamo?" Takhle mi vychovávala moje máma a o to vzpurnější sem přece byla...

Ten malej muž má svý názory, sny, zkušenosti, představy. Základ výchovy ode mně dostal do 5ti let a teď už jen rozvíjí to, co v sobě má. Proč mu víc nedůvěřuju? Proč mám strach, že to, co sem do něj vložila, přebije nějakej holobrádek z youtubu? Vzpomínám, jak moje máma říkala, že starší synové rostou pro kriminál. Jen na základě toho, že jsem s nima vesměs diskutovala. Nerozkazovala. A vejprask proběhl asi tak 3x, a nebylo mi z toho dobře. Přesto, a nebo spíš právě proto jsou z mých tří dospělých dětí lidi, na který jsem pyšná. Po člověčí stránce jsou naprosto v pořádku. Jejich smysl pro spravedlnost je nezměrnej, a jejich životní poctivost obdivuhodná. Maj to v hlavě srovnaný. Maxe nebiju vůbec. Vždyť kdo z nás, pleskne kolegu, kamaráda nebo známýho jen proto, že ho štve, nebo dělá něco jinak? Tak proč používáme násilí při výchově? Beru to jako argumentační selhání. Facka není argument. Jako bychom náš názor neuměli obhájit jinak než z pozice síly. A vlastně podobně je to i s verbálníma konfliktama. Jako bychom se pořád snažili přebít názor potomka a mít poslední slovo. Kde je nadhled? Kde jsou zkušenosti? Vztekáme se, když neplní naše očekávání. Když se vzpouzejí jediný cestě, která je z našeho úhlu pohledu ta správná. Ale...Je? Kolik chyb sme udělali a nesli následky? Já fakt hodně. A to je třeba je naučit. Že maj právo na chyby, ale že se k tomu pojí i umění nést následky za špatný rozhodnutí. Můžeme jim ukazovat možnosti a vzít na vědomí, že díky přístupu k informacím mají větší přehled, než tušíme. V dobrém i zlém. Je přece tolik cest. Některý sou klikatý a přesto mohou vést k cíli. A nebo nemusí, páč cesta je cíl. Ale tím, že je to nenecháme vyzkoušet jim nepomůžeme.Nejsou to blbísci, jen jim často nedáme na výběr.

Další věcí je vlastní vzor. Když je Max sprostej a já ho napomenu, samozřejmě odvětí, že já to taky říkám...A má pravdu, nejdu pro sprostý slovo daleko. On samozřejmě ví, že se to nemá, a jen tak provokuje a čeká, jak se k tomu postavím. Aktuálně jedeme v tom, že se napomínáme vzájemně, což je tedy v mym případě dost otravný, takže si začínám dávat víc pozor. Ani bych neřekla, jak často řeknu sprostý slovo.

A v tom si tak tady na tom balvanu ve Střední Americe uvědomuju, jak moc svýho syna potřebuju. Jak moc se zrcadlíme navzájem a jak moc se vzájemně od sebe učíme. A to se počítá, si myslim.

Zdroj: https://ulrichova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=681245

Publikováno 10.4.2019, 17:22
další články autora



BLOGY MOHOU KOMENTOVAT POUZE REGISTROVANÍ UŽIVATELÉ
Registraci provedete ZDE
© 2004-2019 CZECH NEWS CENTER a.s. | Reklama | Podmínky serveru | Ceník členství | Návod pro inzerci | Desatero | Ochrana kupujících | Dobrý prodejce | Osobní údaje | Kontakt