Ohře 2019

Když jsem se dozvěděla o možnosti jet na vodu s Honzovými spolupracovníky, byla jsem nadšená. Nejsem sice vůbec zkušená vodačka, byla jsem jen jednou na člunu s mojí kamarádkou, a to na Berounce, kdy jsme v podstatě sjely malý kousek, přibližně 5 km a jez jsme sjely jen jeden a to za mého hlasitého vřískotu, tak ostatní jsme radši přenesly, že prý na tohle nemá nervy...
To, že budu spát ve stanu a v kempu mi vůbec nevadilo. Mám přece perfektní zkušenost z loňského roku, kdy jsme v kempu na Moravě strávily s kamarádkou a dětmi týden. V kempu restaurace, koupaliště, sociální zázemí a já v taštičce dezinfekci, mokré ubrousky a další nezbytné věci pro použití záchodu, takže jsem si říkala, že dneska už jsou ty kempy monitorované a hlídané. No..., ne všechny....

Takže Honzův kolega Luděk naplánoval řeku Ohři, sjezd z Kynšperku nad Ohří do Lokte. Ubytování v kempu Dronte v Lokti, ráno vlakem do Kynšperku, tam nalodění a dolu do Lokte. Kdybych si ten mail pořádně přečetla,tak bych tam viděla, že trasa měří 28 km :-O. Ale jak píšu, nezkušená vodačka,takže by mě nejspíš vůbec nenapadlo, že to bude zápřah. Přece jen to není  řeka ve Slovinsku, ale v Čechách, takže to moc neteče. Prostě pádlujete jak vzteklí.

My jsme v pátek posbírali s Honzou děti a naštěstí s námi jel ještě můj syn Tomáš s přítelkyní Ingrid. Bylo víc lidí na pádlování, ale ne jen kvůli tomu :-D. Navečer jsme dorazili do "kempu". To.... nebyl kemp, který jsem si představovala. Když jsem pochopila, že ty Toi Toiky patří k tomu kempu, okamžitě jsem začala vysílat signály mému metabolismu.....,  tady prostě budeme jenom čůrat a bůhví jestli....
Maringotka, kde paní měla občerstvení, většinou jí všechno došlo a my neměli žádné zásoby. Za maringotkou koryta na mytí, čištění zubů a "vychytaná" sprcha hned vedle pouze se studenou vodou. Jako brali jsme to sportovně, jsme přece na vodě, ne na all inclusive. Postavili jsme stan a šlo se na pivo a na buřty.

Ráno se všichni vydáváme na nádraží, kde nám jede lokálka do Chodova, tam přestupujeme na rychlík do Kynšperka. Říkám si, takovou dálku jedeme...., začínám být dost vyvalená. Ale uklidňuji se slovy, mlč, nerozumíš tomu :-D.

Přichází nalodění, s obrovským optimismem naskáčeme do raftu, bereme pádla a jde se na věc. Hned od začátku zjišťujeme, že jsme nejpomalejší a takhle to šlo celou cestu. Ale taky jsme byli nejtěžší, bylo nás 8 na raftu pro 6 osob. Co naděláme. Neztrácíme dobrou náladu a vyprávíme si vtipy, popíjíme naše zásoby a pádlujeme. Nadšeně v duchu informuji svoje bicáky, že to na nich určitě bude večer vidět.

Asi nějak po dvou hodinách plavby konečně vidíme naše spoluvodáky vystupovat z lodí a jde se na oběd. Shodujeme se, že si chceme skoro všichni dát smažák. Kromě kuliferdy Fandy, ten chce řízek.
Ale první hospodu nám zavřeli před nosem. To mi ještě nedošlo, že ve zdejším kraji 30 lidí na oběd a na pití není  žádný kšeft. To mi došlo až ve druhé hospodě....
Tam dorazíme asi po hodině. Sedáme si ke stolům venku a zjišťujeme, že servírka je slušně řečeno hodně pomalá. Po 3/4 hodině, kdy náš stůl servírka evidentně ignoruje se rozhoduju, že jí jdu pomoct. U baru zjiš'tuju, že fakt nemá plnou hospodu, což tak vypadalo a ptám se jí, jestli nám dá alespoň pití, že prostě máme žízeň a že ty brčoly klidně natočím. Paní nechce a když jí oznamuju, že tedy jíst nebudeme, protože by to dlouho trvalo, viditelně ožila. Po zjištění, že celá naše parta konečně vypadne tam začala lítat jako Majolenka. Mrcha, viděla nás, ale nešla tam schválně.

Potom jsme se cestou najedli v nějaké další, ale nebyl smažák, naše nálada značně začala klesat a ubývaly síly. Dojely jsme do Sokolova a tam jsme si tak nějak říkali, že by nám to stačilo. Od této chvíle začal boj o přežití. Několikrát jsme přenášely raft přes souš za takových podmínek, o kterých se mi nesnilo a ni v nejdivočejších snech.... Úzká ulička, po jedné straně dráty, po druhé straně kopřivy, do kopce, z kopce, do schodů, ze schodů, z vody, do vody..... když jsme potkali spoluvodáky, pořád někdo říkal, už tam budem... ale bylo to dlouhé a naše nálada klesla úplně a postupně se překlopovala v nervozitu. Ale zvládli jsme to, dorazili jsme do tábořiště v 20 hodin, místo v 16.
Asi toho měli dost úplně všichni, protože tentokrát nikdo neseděl u maringotky na pivku. Na jídle taky ne, ale ta paní stejně nic neměla. Bodejď by měla, kšeft by to byl až od 50 lidí a výš... :-D.

Unavení jsme byli opravdu pořádně, ale jakmile jsme se dostali do stanu a výlet zhodnotili,museli jsme uznat, že na špatné zážitky, které nás potkaly cestou, jsme okamžitě zapomněli a odnesli si z toho jenom to hezké. Děkujeme Luďkovi, že to tak hezky zorganizoval a zařídil nám tak nezapomenutelný zážitek a příště klidně znova. Já si pouze ověřím, zda jsou v kempu pořádné záchody.