Rodiče by neměli odcházet I. - Glioblastom, co je to kruci za slovo? O životě

Rodiče by neměli odcházet I. - Glioblastom, co je to kruci za slovo?

Máma, člověk, která se pro vás rozkrájí na maličké nudličky jen proto, aby Vás rozesmál nebo se stane velkou houbou, aby nasál všechnu bolest a slzy, které se vám zrovna hrnou po tváři... Milada, Milunka, Honzíček (jak jí v době zamilovanosti říkal tatínek), Miládka, pro mě ale "beru" a maminka. Ženská s ohromným srdcem a nejkrásnějším úsměvem. Rodiče mě měli takříkajíc "na stará kolena" :) Tatínek narozen 1933, maminka 1946 a já 1981. Ještě mám bráchu nar. 1971.

Vím, že toho o mámách bylo napsáno hodně, jen asi nastal čas ze sebe dostat tu ohromnou bolest, která se ve mě ty roky hromadila a zesílala teď, když odešel i tatínek.

Byl 20. prosinec 2010 a maminka mi volala, že už to nezvládá. Co se děje? Ona? Takový silný člověk. Tatínek už nějakou dobu dělá divné věci, v noci vypojuje zásuvky, přeskládává věci, nic si z toho ale nepamatuje, místo na toaletu chodí na křeslo a pak to přikryje polštářem. Celý den jen spinká, v noci putuje po bytě.

Okamžitě jedu domů, nakládám taťouška a jedeme do vojenské nemocnice. Po mnoha vyšetřeních je jasno, Alzheimer. Okamžitě je přijímán na psychiatrii, nedají mi ho už ani domů na Vánoce. Ihned hospitalizace s nasazením medikace Exelonu pro ustálení zdravotního stavu, bude-li to vůbec ještě možné. K tatínkovi se dostanu někdy příště.

Bylo toho na maminku dost, nechtěla mi přidělávat starosti, tak mi nic neřekla, až teď.... Nějak to zvládáme, jezdím do nemocnice i domů za maminkou, pomáhám s čím je třeba, ale něco se děje. "Mami, jsi v pořádku? Podívej, třese se Ti pravá ruka"....Nic to není, jako vždy, že, to bude dobrý. Sleduji ji, je nějaká bledší a jakoby se mi ztrácela před očima. Ale trvá na to, že je vše v pořádku a jedeme spolu na zahrádku, kde si uděláme hezký večer a přespím s ní v malém domečku. Byl to krásný večer, ráda na něj vzpomínám. Odstřížím zrakem ale mamku pořád pozoruju a hučím do ní, že si myslím, že měla mrtvičku a musíme k lékaři. Jenže ona je bojovnice a nepřipustí si, že by něco takového mohlo být. Dobře, dobře, ale musí slíbit, že když se něco zhorší, hned jedeme. Odkýve to.

Za pár dní mi píše sousedka, že u nich byla maminka a bojí se o ni: Maminka chtěla něco říct a říká: " no víš, moje dcera...." a sousedka" "Lucinka?", "ano, ano". Nemohla si vzpomenout na moje jméno a kruci, to není dobrý. Jedu domů a přemlouvám maminku, že musíme k lékaři. Slíbí, že pojede druhý den, že stejně musí pro léky.

Je 29.3.2011 a zvoní mi v práci telefon, volá maminčin praktický lékař: "Lucinko, zavolal jsem přes maminčin nesouhlas sanitku, myslím, že je po mrtvičce nebo má nádor"..... Před očima se mi dělá černo, prosím? Co to řekl, nádor? To je vtip, nic takového, byla to jen slabá mrtvička a bude to dobrý. Sedám okamžitě do auta a jedu do fakultky, kde je maminka na příjmové ambulanci, leží na lehátku, nechápe, proč jí to doktor udělal a hrozně se na něj zlobí. Ptám se jí, jak se cítí. Nic nejedla, tak jí jdu pro nějaké pečivo a pití. Absolvujeme CT mozku, oční vyšetření, neurologii, krevní testy.

Po několika hodinách, kdy je maminka v pohodě a jen unavená, ale už veselá, jsem na zhroucení. Tohle není dobrý, posílají nás stále na složitější a složitější vyšetření, v téhle fakultce jsem pracovala, už poznám, když to není dobrý. V hlavě mi hučí a běží milion myšlenek. přítel je na služebce v Německu, má se vrátit až zítra, to nedám, to prostě nedám....

Něco je špatně. Jedeme na oddělení Neurochirurgie, kde chce paní doktorka po mamince, ať po ní opakuje číselnou řadu, ale maminka místo opakování pokračuje. I další jednoduché pokyny jsou vykonané špatně. Odcházím na chodbu a čekám. Ne úplně příjemná lékařka kolem mě prochází a já jí říkám, že byl tatínek ve vážném stavu v nemocnici, že prognóza nebyla dobrá a myslím si, že toho na maminku bylo moc a měla mrtvičku nebo je to s tímto spojené. Setře mě, že to mrtvička není, že má maminka nádor.

Hledím na ni, jako na zjevení. Když pominu to, jak nešetrně mi to řekla a jak nepříjemná je, jak má mozek asi zpracovat informaci o tom, že má maminka v hlavě nádor. Nádor se přece rovná rakovina! Stojím opřená o zábradlí a brečím, jak želva. Dobře dýchat, teď musím dýchat, musím být silná pro ni. Maminku přijímají na oddělení s tím, že ji nasadí kortikoidy, aby ustoupil masivní otok mozku a mohlo se plánovat, co bude dál. Má dobrou náladu, bere to s nadhledem, odpočine si. Vidí, že jsem ubrečená a říká mi, že to bude dobrý. Chci u ní zůstat, držet ji v náručí a ten nádor si vzít pro sebe, jen ať ona je v pořádku. Jedu domů pro věci a léky. Tatínkovi říkám, že musí být maminka pár dní v nemocnici, ale že to bude určitě dobré. Nesmí u něj teď dojít k žádnému otřesu, i když si s maminkou už mnoho let nemůžou přijít na jméno a mají každý svůj vlastní pokoj, je to jen jeho žena a někde hluboko v srdci ji má moc rád.

Až pozdě do večera jsem v nemocnici, sestřičky si mě pamatují z ředitelství a nechávají mě u maminky, jak dlouho budu chtít. Až když už je maminka hodně unavená jedu domů. Ani nevím, jak jsem se tam vlastně dostala, sedím v rožku ve sprše, voda mi stéká po  těle a já pláču, nechci, aby mi umřela.....

 

 

 

 

 

Publikováno 4.7.2019, 8:20
další články autora



BLOGY MOHOU KOMENTOVAT POUZE REGISTROVANÍ UŽIVATELÉ
Registraci provedete ZDE
© 2004-2019 CZECH NEWS CENTER a.s. | Reklama | Podmínky serveru | Ceník členství | Návod pro inzerci | Desatero | Ochrana kupujících | Dobrý prodejce | Osobní údaje | Kontakt