Rodiče by neměli odcházet III. - když vám dají aspoň malou naději

Znáte ten pocit, když víte, že musíte něco udělat, chcete něco udělat, ale i kdybyste udělali nevím co, nebude to k ničemu platné? Tak přesně tak se cítíte, když víte, že Vám někdo, koho milujete víc, než sebe umře, dokonce víte skoro přesné datum a vy jen můžete být. Být tu pro něj a vědět, že už nikdy nebude spousta věcí, slov, zážitků, že třeba jednou mít dítě budete, i když jste nikdy nechtěli - a přesto víte, že byste přišli s plyšovým čápem a řekli "ahoj babi". Tak takhle krásně jsem to měla vymyšlené já, že jednou.... no tak ne...

Je pozdě odpoledne a maminka sedí na staré židličce u umyvadla před zrcadlem a kření se na sebe. Na košilku a do klína jí padají její krátké vlásky, které jsme dva dny předtím myly a foukaly foukací kulmou, aby byla kočka. Sedím v pokoji na křesle, nohy přes opěrku a pláču. Děje se to....tohle prostě nejde přijmout jako to, že jste někde ztratili klíče a hodit to za hlavu. Prostě se to děje. Jak jen může být tak veselá, baví celé oddělení, všichni ji milujou, snažím se za ní chodit s úsměvem od ucha k uchu, ale tenhle den mi to nejde.

Sestřička holí celou hlavu, řez bude zítra veliký. Přivezla jsem s sebou krásné nové šátky, aby si maminka mohla tu svou makovičku zamotat a měla ji v teple. Sestřička se ptá maminky, co dělala za práci, že má neskutečně jemnou kůži a přestože se snaží, co může, kůže je podrážděná a místy jemně krvácí. Ve chvíli, kdy maminka řekne, že byla chemik na cytostatikách, sestřička zvedne hlavu a nehybně na ni hledí do zrcadla. Později spolu o tom mluvíme, pochopila, co maminka dělala a přišlo jí v tu chvíli naprosto šílené, že zrovna ona tam sedí jako pacient, který bojuje o svůj vlastní život.

Zítra ji operují. Pochopila jsem, že to není úplně běžné u tohoto nádoru a v takto pokročilém stavu, ale zkusí to. Nádor nepůjde odstranit celý, ale snad se podaří větší část, bez poškození funkcí a po následném ozařování a chemoterapii bude nějaká naděje na pár měsíců navíc. Bez operace by to bylo maximálně 5, pravděpodobně ani to ne.

Je nádherná, i bez těch vlásků. Svítí jí ty její krásné černohnědé oči a usmívá se jak sluníčko. Šátek jí nesmírně sluší! Přichází s ní pohovořit lékař k zítřku, tak jdu na chvíli ven. Přichází přítel a já první co se rozbrečím a vzlykám, že jí oholili vlásky. Pořád to stejné dokola. "Nechci, aby mi umřela". To, že tu je mě drží na nohou, utírám slzy, nasazuju něco jako úsměv a jdeme zpět do pokoje. Vítá Peťu, má ho hrozně ráda, hned ho bafne do náruče.

Hrozně ten čas běží, maminka už začíná být unavená, přece jen by se na zítřek měla zkusit vyspat, jenže já nechci jít pryč, co když se to zítra nepovede, chci zůstat s ní, být tam, držet ji za ruku, vědět, že to bude dobré. Jako malá holka se jí točím do klubíčka na prsou a na košili jí stékají slzy. Chlácholí mě, že to bude dobré, že to zvládne. Ale i jí se třese hlas. Ještě aby ne... Musí mě skoro vyhnat, protože jinak by mě od tam nikdo nedostal.

Zavři za sebou dveře s vědomím, že je to možná naposled.... tohle prostě nevymyslíš, ten svět se prostě zbláznil....

Mami.... tak zítra buď největší bojovnice na světě, budu s Tebou a přijdu hned, jak mi to dovolí....prosím hlavně to zvládni! Miluju Tě!