Rodiče by neměli odcházet IV. - nej sms? "Ko"

První, co mě ráno po otevření očí napadne je, že musím mamince poslat zprávu, říct jí, že ji miluju, a že bude vše dobré. Ještě odpovídá, ale vím, že za chvíli pojede dlouhou na lůžku chodbou k výtahům a do druhého patra na centrální operační sály. Bude to dlouhý den...

Jediná výhoda je,jak jsem už psala, že jsem ve FN pracovala, kolegyňka co nastoupila na moje místo, když jsem odcházela do advokátní kanceláře, je moje kamarádka a máme zajištěno, že mi celý den bude zjišťovat stav na sále. Je zlatá, dává mi vědět, jak to vypadá, je to několikahodinová operace mozku. Ale vše jde, jak má, komplikace nejsou, doktorům bezmezně věřím. Jani, tohle Ti nikdy nezapomenu, ten den, kdy jsi byla mýma očima, ušima... Děkuji!

Je po operaci.  Maminka už je na JIP. Dávám si na čas a volám panu profesorovi. Nemá dobré zprávy. Nádor nešlo odstranit celý, protože kdyby se o to pokusily, z maminky by se stal ležák. Jsou zlatí, udělali co mohli, vím to. Ptám se na prognózu, chci to vědět, musím.... "Třináct měsíců až rok a půl, s chemoterapií a ozařováním". Propukám v pláč, skoro nemůžu dýchat, jen zvládnu poděkovat a že se ozvu. Sjíždím z kancelářské židle na zem a pláču, že mi opravdu umře. Vzchop se Lucišáku, bude tě potřebovat....

Jakoby to maminka věděla, pípne mi zpráva. "Ko" viděli jste někdy krásnější zprávu? :) napsala, ona napsala, je mi jasné, že ji to stálo milion sil a asi ani moc neví, že psala, ale napsala. Jupí, frčím za ní!

Na JIP mě pustí jen na chviličku, ale ta unavená překrásná ženská se zavázanou hlavinkou stojí za to. Usměje se, chce něco říct, ale moc jí to nejde. "Mlč miláčku, nenamáhej se, jsi nejšikovnější, zvládla jsi to!", jsem na ni tak hrdá. Zasypu ji hromadou pusinek přes roušku, jednou na tajňačku bez, ale musela jsem. Nechám ji spinkat, bude dobře, musí být, tak zase zítra zlato, jsi hrdinka!