Rodiče by neměli odcházet V. - Tak a co dál...

Směju se na celé kolo, až se chytám za pusu, abych nerušila pacienty na druhé straně pokoje. U maminky je pan doktor a vykládá mi, jak jí sundal obvaz a první co maminka chtěla bylo, aby jí na telefon vyfotil tu jizvu, aby věděla, jak je krásná. Nechtěla vědět, jak to dopadlo, ale jakou má jizvu. Tak jsem se už dlouho nezasmála. Má dobrou náladu, zase baví půlku oddělení. Ještě jí to mluvení moc nejde, ale o to víc srší vtipem. Je šikovná, poslouchá sestřičky, někdy je až moc aktivní, přestože by měla odpočívat, ale má v očích jiskřičky, které dávají naději, že to bude dobré. I když vím, že ne...

V nemocnici jsou všichni zlatí, chovají se k nám strašně hezky a nejenom k nám, ale všichni pacienti tu mají maximální péči. Ale i přesto jsem moc ráda, když maminku pouští po nějaké době domů. "Lucinko, nezapomeň..." "Já vím, nakoupit pro sestřičky a doktory ;)" Loučíme se s nima, dostanou tašku plnou sladkostí, prý na nervy a jedeme domů. Domů, jak úžasně to slovo v tu chvíli zní.

Vezeme si papíry, kde máme instrukce co dál. Maminku čeká návštěva v Masarykově onkologickém ústavu, aby na základě výsledků operace doporučili další postup. Zjišťuji, jaké máme možnosti, chci udělat vše, co bude jen možné, aby jsme to zlomily, aby byla maminky vyjímka a byla tu ještě dlouho. Paní doktorka mi říká, že jen jediný pán s glioblastomem žil dva roky, ale ten to uchlastal. Přemýšlím, jeslti se tomu mám smát nebo spíš plakat, ale jsem na jednu stranu, že se mnou paní doktorka mluví narovinu i takovým přirovnáním.

Maminka nechce, abych šla do ambulance s ní. Nenávidím to, chci být u všeho, chci ji držet za ruku, dát jí svůj mozek, chci, aby byla zase zdravá. To čekání je nekonečné a i když chcete být super stateční, v tom krásném vestibulu se vám stejně začnou hrnout slzy.

Maminka má napsaná ozařování a chemoterapii. Bude tam ležet a pokud jí to stav dovolí, na víkend mi ji dají domů. Jdeme ještě vybrat paručku.

.....

Mamince je po chemoterapii strašně špatně a ozařování nese ještě hůř. Má klaustrofobii a maska, kterou je její hlava upoutaná na speciální stůl, aby paprsek zamířil, kam skutečně má, je čiré peklo. Nechápu, jak to mohla zvládnout. Nemůžu tam s ní být a držet jí za ruku, zase musím jen čekat.

O víkendu první co, když je doma, běžím pro tatarák, je sice léto, měl by se konzumovat hned na místě, ale domů je to jen kousíček, hlavně, že si pochutná. Zbaští ho úplně celý a je spokojená, že je doma. Pak ještě meloun a majonézu, to jsou kombinace :D

Jak jde čas a jen leží v nemocnici, je to pro ni dlouhé a vyžaduje čím dál víc mojí přítomnosti. "Broučku, jsem na veletrhu až do 6 do večera, než to uklidíme, zavřeme bude 8, přijedu zítra ano?". Chyba, velká chyba. Následuje hromada výčitek, že nepřijdu. Ale já tam nebudu jen jeden den mami, byla jsem tu každý den, ale dnes bych si potřebovala už odpočinout. Nakonec tam stejně jedu, ještě stihnu koupit chlebíčky, ale docházejí mi síly. Práce, pak za maminkou a postarat se o tatínka.

V té hlavince se děje něco, co neumím ovlivnit, ale ono to ovlivňuje maminku, bohužel tak, že je podle ní všechno špatně, nikdo za ní nechodí, nikdo ji nemá rád, všechny jen otravuje. Ale mami, tak to přece není, volám 3x denně, jsem tu každý den, co mám udělat víc..... Přijdu zase zítra, ano?