Rodiče by neměli odcházet VI. - Když už docházejí síly, oběma

Víte, co je vážně na nic? Že i když se snažíte sebevíc, není to stejně dost. Navíc mí rodiče spolu moc nepekli. Každý měl svůj pokoj a jak mamince zbytek nádoru dělal v hlavičce paseku, jen se to zhoršilo. Tatínek chtěl pomoct, viděl, že to vše pro mě není snadné zvládnout, ale nechtěla. Takže běžně byly telefony:

"Kdy přijedeš?"

"Beru, já bych si prosím potřebovala odpočinout, dneska bych jela ze soudů rovnou domů, ju?"

"Potřebuju nakoupit"

"Dobře, co teda mám vzít?"

"Rohlíky"

"....mami, přece nepojedu na osadu jen kvůli rohlíkům, taťka půjde do obchodu, vezme Ti je"

"Já od něj nic nechci!"

Takže nakonec stejně přijedu já, načučená, že ani den nemůžu oddechnout. Poslouchám jen to, že už aby zdechla, že jen všechny otravuje atd. Není to pravda, nikdo jí křivým slovem neřekne nic špatného, děláme, co můžeme, ale hlavinka už si to přebírá po svém.

Maminku čím dál víc bolí hlava, má často migrény, na které nic nezabírá, to mám po ní. Nevím, jak jí pomoct. Takže sedím, hladím jí po kraťoučkých dorostlých vlasech a říkám jí, že to bude dobré.

Ta chvíle, kdy i Vám docházejí síly je strašná. Jednou jsem šla s podáními k notáři a na chodbě u výtahů byla jmenovka psycholožky. Tak jsem si jí našla na netu, napsala jí email a domluvila sezení. Nestydím se za to, ano, chodila jsem k psycholožce a díky ní funguju a nemusela jsem brát po odchodu maminky antidepresiva. Ale k tomu se dostanu později...

Byly dny, kdy jsem odcházela za ty výčitky tak vzteklá, že jsem třískla dveřma a když za mnou mamka volala, že mě má ráda, tak jsem jen odsekla "to zrovna". Než jsem došla na zastávku autobusu, volala jsem mamince, že se jí strašně omlouvám, ale že je to pro mě strašně těžké, že jí mám taky moc ráda, ale ty její výčitky mě ubíjí. Vždycky řekla, že ví, že si to neuvědomuje. Já to přece věděla, ale když už toho bylo moc, reagovala jsem jak malá holka. Co bych dala za to, aby na mě koukala ze sedačky a řekla mi, že mě má ráda. Než odešla, řekly jsme si to snad milionkrát, bylo nám spolu báječně, ale i přesto si pamatuju nejvíc ty chvíle, kdy jsem se v zoufalství zachovala jako totální kráva.....