Mami, mohl bych mít ještě jednu kočičku?

Asi stárnu! 

Vždycky jsem byla velmi temperativní, impulzívní, ... prostě startující na první našlápnuti.

Navíc mám v krizových situacích sklon, propadat neovladatelným záchvatů smíchu.

Kdo mě nezná, musí zákonitě pochybovat o mém duševním zdraví.

Poslední dobou mě ale některé situace nechávají  podezřele chladnou a klidnou. 

Například dnes.

Kuba spí, já si lepim mozaiku a babi volá posledního ,,couru", který ještě není doma.

Zahradou se nese táhlé ,,Oskarééééé"

Sedím, lepím a přemýšlím, jestli je to dítě hluché nebo tak odolné, že ho to ještě nevzbudilo.

Oskar nás má sice úplně v paži, nicméně kupodivu přichází.

Jak se zmenšuje vzdálenost mezi ním a dveřmi, roste intenzita babičina křiku.

Mladý pán se totiž řítí domů s myškou. A jak jinak, nez s živou?

Probíhá ladně kolem babi a míří přímo nahoru, pod Kubovu postel.

Takže si to shrňme- Oskar sedí pod postelí a vrčí, Malisek pobíhá okolo postele, kterou já tahám od zdi i s Kubou a je vzteky bez sebe, protoze chce mít večer klid, Lucky přemýšlí, jak nejlépe se zmíněné kořisti zmocnit, babi huláká a Kuba, světě div se, SPÍ.

Myš je zřejmě odolný jedinec, protože když ji náhodou naše nejmladší zlatíčko pustí, má pořád ještě dost sil, aby se pokusila zdrhnout. 

Jedné takové chvíle využívá Lucky a drze Oskymu úlovek krade.

A jelikož můj reakční čas je poněkud nedostatečný, probíhá okolo mě a míří po schodech dolů, aby se tentokrát ukryl on před Oskarem, kde jinde, nez pod postelí. Tentokrát padl los na babičku.

Pořád jsem nezvykle v klidu, beru koště,  vytahuji kocoura a i s myší ho nesu ven. 

Na povel ,,Vyplivni to!" Lucky poslušně otvírá pusinku a myš je konečně volná. Bohužel tuhle únikovku nepřežila, což mě docela mrzí, protože by si to zasloužila. 

Odnáším ji do popelnice a doufam, že nikdo ze sousedů neslyšel, jak k nebožce promlouvám.

V chodbě, mezi schody, na mě čučí tři nasrané

(omlouvám se, ale jinak to nelze popsat) kočičí xichty.

Sedám si zpatky k mozaice, pozoruju rvačku, kterou si panové ujasňují své postavení ve společnosti a premýšlím:

Opravdu jsem Kubovi, v neděli řekla, když se ptal, jestli by nemohl mít další kočičku, že já s tím problém nemám? 

A jak je možný, že jsem tak klidná? 

Mám jasno: Stárnu a blbnu!