A zase ta Panamá - jak sem málem zdechla při výletu do hor Veraguas

                    Kterak sem šla do hor ...
Představte si tropickej skleník nebo saunu a přidejte výšlap na Boubín. Takže tak.
V 11 mi překvapivě na čas vyzvedl Eric, typickej představitel místního chlapa. Pomenší podsaditej koňák, bych tak řekla. Samozřejmě sem se snažila švitořit španělsky, ale u mě je zatím snaha větší, než výsledek....Ale tak něco sme si řekli, ne že ne....beztak řikám furt to samý dokola. Když sme byli asi tak v polovině, bylo mi jasný, že to bude boj. Nejsem totiž chodič po horách, což jsem si odmítla byť jen na vteřinku před tímhle výkonem přiznat. Takže funíc jak sentinel ( nevím co to je, ale musí to být příšerný), zastavuju se co 30 metrů a ten zasranej krpál furt nekončí. Pak teda skončí a je krpál dolů, ale nemám z toho radost, páč je mi jasný, že návrat bude pekelnej.

Pak už teda nešvitořim, páč volba je jasná: buď mluvit, nebo dejchat. Začínaj se pohybovat věci okolo mě, vidím tak nějak zbystřeně, vnímám intenzivně barvy....trochu jako bych hulila jointa nebo si dala dvě pivka...Akorát u toho nemůžu dejchat. Když sme asi ve dvouch třetinách, zažádám o time out a sednu si. Další půl hodinu se nemůžu zvednout, páč se mi ukrutně motá hlava. Myslím, že jsem tak trochu na kraji holotropního zážitku :-), a čekám, jestli se nedostanu do dalších dimenzí bo aspoň do minulosti. Vydejchala sem si v mozku díru, asi.

Eric se na mě starostlivě dívá a pak říká něco v tom smyslu, že všichni chtěj furt do hor, ale že to není žádná procházka, že je to nebezpečný. Dá mi čuchnout špiritusu a já se dle mého nepříliš relevantního vnímání, cítím tak nějak přiblble. Asi se tak i tvářím, páč se mi Eric neustále ptá, jestli je to dobrý...a jestli nemá zavolat pomoc. Vyděsím se při představě, že bude v Panama today o záchranný akci stároucí Češky, co se poněkud přecenila a temperamentně prozatím záchranu odmítám. Času dost. Pak mi dochází, že asi nejsem úpně ready, páč sem v úterý dopapala 10ti denní ATB na uši a spooooustu analgetik, takže tělo dostalo co nechtělo a ještě ho mučim takovymhle výkonem. Jak sem stará tak sem blbá. No a když sem dorozjímala s notnou dávkou sebereflexe, tak jsem to prostě vzdala.
A vraceli sme se. Eric řekl, že to není pitomý, jak sem děla, ale že je to dobrý pro mě. Nazpátek sem se teda pořádně osvěžila v řece, ale to sem ještě netušila, že za deset minut bude takovej liják, že sem řeku mohla vynechat. Došli sme na začátek silnice a Eric zavolal známýmu ať pro nás dojede. Byla sem šťastná, páč nás čekal ještě jeden hnusej krpál a neviděla sem krz clonu deště před sebe, což vlastně bylo dobře...A tak sem úplně durch skončila v kafé Doráto, kde už mi vítala servírka a ptala se, jestli chci zase típico plato ( místní jídlo)...Jo. Chci, A hrnek kafe, por favor....