Mít se krásně - Panamá, Bocas del Drago - V RÁJI?

Takže storka z Panamy: aneb Mít se krásně

Cesta do ráje?

Rozloučila jsem se s Nicol a Rolfem ve městě David a hupsla do minibusu směr Almirante. Cesta dlouhá 4 hodiny přes pohoří a v busu párek mladých Němců vysvětlujících anglicky mluvícímu Panamánci o podstatě habitatu. Dvouhodinová přednáška mi skoro uspala, ale díky krásným výhledům jsem nevycházela z údivu. V Almirante nás vysypali u benzínky a šmitec. Minulej rok na nás už čekalo taxi, teď nic. Zadala jsem v offline mapě, kde je přístav a Němci se ke mě přidali. Po chvíli se přilepil týpek na kole a že nás dovede. Řekla jsem, že víme kde to je, ale on se nás držel až tam s tím, že nás dovedl, a chtěl prachy. Neměla jsem na něj náladu a tak pár drobných dostal. Pak další půlhoďka čekání na člun. Dusno jak v kotelně. Konečně! Další půlhoďka ve člunu a pak v přístavu obležení místních, jesli nehledáme ubytko. Němci měli, a já hledala, ale jinde. Bocas town na mě nepůsobilo dobře ani loni: multikulti městečko plný rozjařených novodobých hipíků, rozmazlených slečinek z Francie, Němců, Američanů, Holanďanů a Britů. Většina vypadá dost stádně: tetování, chlapi vousy a holá hlava, holky polonahý a co mi štvalo a štve nejvíc, jak když jdu proti bílejm zoči voči, koukaj krz mě....Nevím proč to dělaj, ale jen málokdo odpoví na úsměv nebo pozdrav...Jako, únava udělala svý a ty lidi mi začínali fakt dráždit. Z minula jsem si pamatovala, kde je bus zastávka na Drago beach a měla sem to jen tak tak. S Carlosem sme byli domluveni od soboty, takže další hoďka v busu a pak hledat ubytko na 3 noci kousek od Carlose. Hnedka jak jsem vystoupila, tak vidim hostal a jdu tedy poprosit o levný ubytování. Pár vteřin se paní Fatima rozhoduje, ale zkušeně přidám hlášku, že nejsem gringo, ale žena z Český Republiky a potřebuju jednak pokoj jen pro sebe a jednak levně..To jí pobaví a bydlim za 10 dolarů noc, což je fajn. Asi tak 10 metrů od Karibiku, ale taky 5 metrů od jediný příjezdový cesty, což se nakonec celkem dá vydržet.

Jako, první noc děs. Usnula jsem asi v 6 večer a v 11 mi vzbudilo čůrání a.....ticho. Vůbec jsem neslyšela obvyklej hukot oceánu. Pak jsem si uvědomila černočernou tmu ( výpadek elektřiny) a hvízdající vítr. Chtěla jsem zkontrolovat, jestli nezmizel oceán kvůli tsunami ( ano já vím, trochu na tom ulítávám), ale viděla jsem prd. Vítr chvílemi naprosto useknutě ustal, aby za chvíli kvílel snad ze tří stran, jakoby se nemohl rozhodnout...Pak zase naprostý bezvětří. Citelně se ochladilo ( z 30 na 20) a několikrát se zčistajasna do bouřkových záblesků z oceánu na několik vteřin rozlilo, a zase přestalo. Opakovalo se to celý tři hodiny a až pak teprve přišel strašněj vichr a strašnější slejvák....Celou dobu sem nespala a statečně se bála. Říkala sem si, jak tu teď sama bídně zhynu pod přílivovou vlnou. Teda než začlo lejt, to už jsem věděla, že to je dobrý. Fakt jsem takovýhle klima projevy tady ještě nezažila.
Taky jsem šla ráno vedle do restaurace na snídani . Dostala sem tři tousty, jedno volský voko, dvě kafe s mlíkem, mini skleničku džusu a litrovou vodu za skoro 10 dolarů. Dost mi to otrávilo, když jsem si vzpomněla na snídaně v ceně u Vincenta nebo u Nikol s Rolfem. Tam mi snídaně stačila až do večera.Takže sem se následně sebrala a jela busíkem skrz džungli nakoupit jídlo, abych nebyla závislá na nikom. Byl to opět tříhodinovej opruz, ale pak ten labužnickej ráj. Objevila sem špenátovou salsu s chipsama a dlabala....A chodila na pláž ke Carlosovi, páč tam nebyli lidi. Jen kvůli wifi sem musela na kafe do tý restaurace a pak už ani to ne.

V sobotu konečně u Carlose, ale abych pravdu řekla, nic nebylo jako loni. Aspoň se to teda odrazilo na ceně....Zahrada i dům byly neuspořádaný, skoro v dezolátnim stavu, a v domě ještě uklízela místní indiánka z loňska, jen má o jedno dítě víc. Dvěma starším jsem ukazovala fotky z Evropy a dala mini hračky z Kinder vejce. To jsem ještě netušil, že tam Ofélie ( :-) ) bude nevim do kdy. I tu spali. Děti dělaj virvál, v kuchyni Ofélie vaří a strašně na ně řve a mě z toho jde hlava kolem. Tak jako asi pravý latino,no...Vždycky prchnu na pláž abych byla sama a jinak jsem zavřená v pokoji, páč ne vždycky mám náladu zabavit děti, zatímco Ofélie uklízí...Teď jen doufám, že to tak nebude až do toho čtvrtka. Ve čtvrtek útěk z ráje. To je tak, když má člověk očekávání. Ale i to k cestování patří.

Takový jako běžný ráno na ostrově v místě Drago del Toro ( dračí chřtán, myslim).

Dneska jsem se vzbudila s o dost lepší náladou. V domě je ticho a tak doufám, že je Ofelie s dětma pryč. Udělám si konečně v klidu ranní kafe, k snídani vajíčka a tousty se salámem a jdu dát oceánskej bazén. A jak si tak poplavávám, chci rukou odhrnout podlouhlý vyšisovaný list vypadající jako aloe vera. On sebou náhle škubne a je pryč. Za chvilku jí vidim zas a pořádně si jí prohlídnu. Průhlednou , lehce do zelena, podélně dlouhou a tenkou rybu. Vidím jí všechny vnitřnosti. Nenápadně se posouvám pomalu k břehu pro mobil ( ryba je v mělčině), abych jí zdokumentovala...No nic, takhle vylejzám asi 5 x a ona se vždycky objeví až když ten mobil položim...Tak aspoň ilustrační přibližný foto sem dám, no....

Nedám, páč to  neumim z googlu sem, tak si zadejte průhledná ryba ve vyheldávači :-D

Za chvilku kolem proplouvaj dva rybáři a volaj, jako že hezkej den, jak se mám a jestli s nima nechci na ryby...Volám na ně, že zítra jo....

Jináč sem zeštípaná jako prase a nepomáhá ani postřik DEET, nebo co to je. Nejhorší jsou štípance od drobných mušek "chitras"...skoro nejsou vidět, ale svěděj i deset dní jako sviň. Mám dva způsoby drbání: na pláži si nohy obalim pískem a pak zlehka třu, vyšší level je vlasovej kartáč. Musím ovšem včas přestat, páč kdybych to rozdrápala, snadno se to zanítí a v tom vlhku tady lehce vznikne infekce. Dneska mi na pláži okusoval ovád. To je přesně ten pocit, že po mě něco leze, ale pak se člověk ukonejší, že jsou to kapky vody bo písek a tu ruku prostě jako plácačku nepoužije....No, a to mám za to. Našla jsem pár mušlí, ale moc jich tu není.

Když jsem se v relaxační náladě vrátila, Ofelie s dětma právě snídala. Chjo. Prostě tu asi bude celou dobu. Mám dojem, že to zařídil Carlos, abych tu nebyla sama, a sám se vypařil. Možná se ještě stydí za to fotkový extempore. Je tu dřevěná podlaha, mimino leze a bouchá kostkama, větší holčička furt odněkud skáče a kluk uklízí s mámou. Furt uklízej. Ve čtvrtek má přijet nějaká skupinka Carlosovejch kámošů, tak asi proto... Nejdýl ve čtvrtek ráno se vracím do Las Lajas do bezpečné a konejšivé náruče Nicol a Rolfa. Zase budu princezna :-).....Rozhodně si ale na život tady asi sahám víc, než jsem čekala