Stáří je jen pro odvážné. Jsem srab?

Bojím se stáří. Nemocí, samoty a strádání. Nejsem v tom sama. Nikomu zub času neprospívá a řádně nás nahlodává. Přesto ale děkuji.

Živote díky, že jsi dost dlouhý na to, aby mi zešedly vlasy a je fajn, že díky barvám to vy ostatní nepoznáte. Ale v šedinách je moudrost a díky nim jsem poznala svět i sebe samu. Chci být stále tou krásnou dvacetiletou dívkou. Co naplat, když ji překryly vrásky a faldíky. Ale zůstala tam někde uvnitř mého těla a pořád se s radostí oddává lásce a raduje se ze života.

Přestává mi vadit, že už nejsem takřka dokonalá. I když tento pojem je relativní. Už mě netrápí, že kvůli bříšku, které dalo život čtyřem dětem, nenosím už bikiny. Jsem nadšená, když okusím skvělý dortík nebo výborné jídlo bez ohledu na kalorie. Pak ho vyběhám nebo vycvičím, pokud se mi bude chtít. Pokud ne, poseču zahradu nebo uklidím ve skleníku. Jen tak, protože začínám mít víc času.

Život je dost dlouhý na to, abychom během něj poztráceli všechny své milované domácí mazlíčky. Těm příroda nedopřává tak dlouhý život jako člověku. Je to kruté, ale co to je ve srovnání s tím, když odejdou rodiče. Nebo, nedej bože, jejich děti dříve než oni sami. Buďte sbohem mami, tati. Babičko a dědo, moji pejskové a kočičky... Já jsem ještě tady a dýchám!

Viděla jsem odejít i několik mých přátel, maminku od malých dětí, která si vzala život sama... Stejně tak i tátu, kterého dvěma malým klučinům vzala neúprosná nemoc. A takoví se svých šedin nedočkali. Jsem šťastná, že mně život ten luxus stárnout a objímat své děti, lásky a přátele dopřál.

Život je dost krátký na to, abychom se trápili tím, kdo nám ublížil nebo ukřivdil. Všechny darebáky potrestá osud a příroda sama po svém. Ač si to namlouvají, šťastní nikdy nebudou. Možná jen bohatí. Ale co do zlaté vázy, když v ní není voda a květiny?

Několik let jsem pomáhala postiženým lidem. Viděla jsem spousty bolesti a utrpení. Ale také spoustu statečnosti, zatnutých zubů a vůli rvát se se životem. Jen pro tu radost obejmout vnoučata, pohladit děti, bez ohledu na fyzickou ztrátu končetiny nebo nevyléčitelné nemoci.

Dlouhá léta jsem byla na výsluní. Poznala jsem co je to obdiv a láska posluchačů. Podaná kytička nebo dáreček a vlídné slovo, když jsem seděla ve studiu za mixážním pultem. Pak přišel pád na dno. Jeden, druhý...třetí. Ale pády ke dnu mají svoji výhodu. Dají vám sílu se odrazit a vyplout na hladinu a nadechnout se.

Je mi jedno, že jsem byla bez práce. Je spousta lidí bez talentu, ale s ostrými lokty. S těmi jsem nikdy neměla chuť se strkat. Jsou takoví šťastnější? Zdravější? Mají více peněz... a to je jejich jediná deviza.

Já mám po boku toho svého jedinečného člověka, který neumí denně opakovat jak moc mě miluje. Ale vždy stál a stojí po mém boku a podává mi ruku. Svá slova vždy proměňoval a proměňuje v činy.

Líbí se mi člověk, kterým jsem se stala. Nebudu žít navěky, ale dokud jsem ještě tady, nebudu ztrácet čas hořekováním, co by mohlo bývalo být nebo dělat si starosti s tím, co bude.

Druhá polovina života přede mnou. Jsem na startovní čáře. A nestojím na ní sama.

Tak pojďme všichni s chutí žít a užívat si každého dne, jako by byl tím posledním.

"Vědomí, že brzy umřu, je nejdůležitějším nástrojem, který mi pomáhá činit zásadní rozhodnutí. Protože téměř všechno - veškerá vnější očekávání, veškerá pýcha, všechen strach z trapnosti nebo neúspěchu - se tváří v tvář smrti ztratí a zůstane jen to opravdu důležité. Mít na paměti, že jednou zemřete, je nejlepší způsob, jaký znám, jak nepadnout do pasti přesvědčení o tom, že máte co ztratit. Už teď jste nazí."

Steve Jobs

Na počest těch, kteří s námi nemohou jít dál... Buď s Bohem, příteli.