Jak jsme neměli koronavirus

Je poslední zářijový den a já si krátím nekonečné čekání tím, že sumarizuji události posledních dvou týdnů. Kdyby nešlo o zdraví, tak nad tím mávnete rukou, holt úřednický šiml a bordel vždy a všude, v Čechách jsme na to už zvyklí. Každý den ráno jako první zpráva na mě z mobilu bliká číslo, kolik přibylo včera nakažených. Ale jak spolehlivé vlastně toto číslo je? Pokud bych měla soudit podle své vlastní aktuální zkušenosti, tak mi věřte, že reálné číslo je absolutně jinde. A tak Vám chci vyprávět příběh o tom, jak jsme neměli koronavirus. Hezky se posaďte a poslechněte si ……… pohádku???

Jsme úplně průměrná rodina. Dva rodiče stejného příjmení, dvě děti, chodíme do práce, bydlíme na stejném místě. Ke všem zdravotním problémům přistupujeme poměrně zodpovědně, nepodceňujeme nic. Děti jako malé byly dost často nemocné. A podle mého názoru ani mezi dospělými nenajdete nikoho naprosto zdravého. Dneska má každý alergie, astma, nadváhu, vysoký tlak, vysoký cholesterol ……. A proto od jara velmi důsledně plníme všechna doporučení a nařízení. Máme dostatek roušek (díky mladší dceři, která nám jich našila skoro 100 kusů a šila i pro lidi mimo rodinu), na nákupy nosíme rukavice, používáme dezinfekci. Snažíme se vyvarovat místům, kde je více lidí. Dodržujeme sociální odstup. Přesto bylo jasné, že na každého jednou dojde. A na nás „nedošlo“ v září.

Starší dcera trávila babí léto na chatě u svého přítele, rodinná oslava vyžadovala přítomnost i rodičů, prarodičů, sestry…. Hned během víkendu začali někteří účastníci cítit lehké příznaky nachlazení, ale protože večery již byly chladné, přisuzovali to spíše dlouhému sezení v podvečerních hodinách v nedostatečném oblečení. V neděli večer se nám dcera vrátila domů a už se těšila, jak od úterka bude s přítelem pro změnu u nás doma. V pondělí se probudila s bolestmi v zádech a hlavy, ale kdo to občas nemá? Večer se do ní dala zimnice a hlásila, že během dne si občas zakašlala. V úterý jí přítel telefonicky odřekl svoji návštěvu, mají celá rodina teploty, trochu kašlou – holt ty chladné večery všichni podcenili. Zásadní změna nastala, když ve středu ztrácí čich spolu se svým otcem. Zde přestává být legrace a tak se hlava rodiny obětovala a vyrazila ve čtvrtek jako samoplátce na testy. Výsledek na sebe nedal čekat ani 24 hodin. Být pozitivní v této souvislosti není příliš dobrá zpráva. Dcera se v pátek sama „udává“ na hygienu jako blízký kontakt. Vyvolala ale pouze podezření, zda nechce získat testy zdarma a využít je k cestování mimo republiku.

Od této chvíle začíná velká zkouška trpělivosti člověka. V prvním „dokazovacím“ kole se snaží dcera emailem zaslat hygieně všechny údaje o své osobě (adresa, datum narození, telefonní číslo), jak a kdy se setkala s nakaženým, o svých kontaktech (rodina – zde by bylo možné vhodné zmínit moje zaměstnání, pracuji jako sociální pracovník, dále pak v pečovatelské službě a veřejný opatrovník, tedy s lidmi starými a nemocnými, nejohroženější skupinou, pro testování těchto zaměstnanců platí doporučení rychleji testovat, na návrat do zaměstnání je třeba dva negativní testy) a o svém zdravotním stavu (teplota, kašel, bolesti hlavy a zad, únava). Telefonická odpověď na email je ve smyslu, že takhle tedy ne, i když už je ověřen kontakt s nakaženou osobou, tak to, co napsala, je prostě špatně, hygiena chce jiné údaje. Vzhledem ke svému povolání zasahuji do komunikace a začínám trvat na tom, abychom byly s dcerou testované co nejdříve. Je pátek dopoledne a většina lidí už myslí na krásný slunný víkend. Ale protože se nedáváme odbýt, máme svolení zažádat si o testy. Naše praktická lékařka již neordinuje – žádná žádanka, žádný test. Zkoušíme volat kde se dá, kde nám poradí, jak postupovat, přeci nebudeme čekat až do pondělí na žádanku. Teoreticky by ji mohla vydat hygienická stanice. Nicméně platí pravidlo, že co se může pokazit, se většinou pokazí, takže systém na vydávání elektronických žádanek ZROVNA dneska kolabuje. Snad se podaří pracovnici žádanku zadat do té doby, než dojedeme na odběrné místo a přijdeme na řadu. S touto informací se tedy vydáváme k odběrnému místu. Je krátce po obědě, venku svítí sluníčko, není čas na nějaké módní kreace, prostě vyrážíme tak, jak jsme, tedy s šortkách a tričku. Cestou poznáváme nová zákoutí nemocničního areálu, objevují se před námi neznáme pavilony, dcera tvrdí, že za rohem už je jen Narnie. Samozřejmě je před námi malá fronta, stojí se pod stromy ve stínu, žádné lavičky, žádné informace, žádné toalety. Je nám samozřejmě okamžitě zima. Za rouškami čekajících jsou vidět jen oči, některé unavené, některé vykulené, jiné rozesmáté. Ve frontě stojí i dvě děti, při jejich odběru se rozhostilo krátké ticho, stejně jako v čekárně u dětského lékaře, když slyšíte pláč dítěte po injekci. Nečekáme ani dvě hodiny a jdeme na řadu. Až teď se dozvídáme, že se pracovnici podařilo žádanky zadat a jsme v systému – HURÁ. Plán B nebyl žádný, stát frontu znovu v pondělí by se mi nechtělo. Vůbec nerozumím, co kdo na těch odběrech má, trochu jsem se rozkašlala, ale odběr krve je stokrát horší. Diktuji rodné číslo, výsledky budou do 48 hodin formou sms. Jsem napomenuta, že jsem si zapomněla vydezinfikovat ruce a odcházím. Dcera za mnou se dožaduje odběru také, trochu zmatky, pracovnice si myslela, že už je odebraná. Znovu kontroluje jméno, která jsme která. Venku si porovnáváme zkušenosti, dcera tvrdí, že jí to bolelo hodně. No jo děti, i ty dospělé, prostě nic nevydrží. Takže teď budeme čekat 2 dny, pak se uvidí, celá rodina, jsme o víkendu zavření doma. Alespoň je čas dohnat resty. Sobota s telefonem v ruce uteče jako voda, už máme skoro uklizený byt. V neděli se opět nehneme od telefonu, v 16 hodin uplyne lhůta 48 hodin. Připadáme si jak v akčním filmu, kontrolujeme čas, odpočítáváme hodiny. Ani v neděli se nedozvíme nic. V pondělí už odmítáme čekat na telefonu, chybí nám informace – můžeme do práce? Může mladší dcera do školy? Můžeme na nákup? Voláme znovu na hygienickou stanici: „vydržte, my vám zavoláme“. A tak držíme, držíme do oběda a pak už to neudržíme a voláme znovu. „Vaše dcera Karolína je pozitivní.“ „Počkejte, ale já nemám dceru Karolínu!“ „Aha, tak to byl překlep, ale adresa a příjmení souhlasí. Je pozitivní, počkejte, až vám zavoláme.“ A tak zase čekáme, důvěra ve spolehlivost sdělené zprávy klesá každou minutou. Nyní pro změnu volá dcera, je zletilá, o jejím zdravotním stavu by neměl nikdo informace sdělovat ani rodičům, navíc ty informace byly zmatečné, ona fakt není Karolína. „Rodné číslo souhlasí, jste pozitivní, celá domácnost je v karanténě, my vám zavoláme.“ Nebyl to planý slib, v pondělí v podvečer konečně volají, ale mně, ne dceři. Já předávám údaje jako jméno, adresa, rodné číslo, informace o zdravotním stavu. Troufale se dotazuji, proč nevolají dceři, prý na ní není kontakt. Hm, od rána jsme ho diktovali zatím jen asi 5x, v pátek ho dcera uváděla do emailu, pak ho diktovala znovu na žádanku na odběr. Takže už to víme, dcera je pozitivní, do pondělka 28.9. je v karanténě, pak jí má volat opět ta hodná teta z hygieny a uvidí se co dál. Nesměle se dotazujeme, jak jsem dopadla já. Na to není čas, on se mi někdo ozve. Uplynulo 72 hodin od odběru, výsledek mého testu je stále tajemství. Praktická a dětská lékařka odesílá na testy zbytek domácnosti, poslední výlet na dlouho dobu je naplánován hned na následující den, tj. úterý. Ve stejný den je konečně odeslán i dcery přítel se zbytkem rodiny na testy, je to přesně desátý den od prvních příznaků, dalo by se říct „to tedy brzy!!!“, ale ukáže se, že „to tedy dost pozdě!!!“. Je úterý, koukám z okna a přemýšlím: „tak dneska, dneska by to šlo.“ A znovu volám na hygienu, jsem otravná, ale přeci jen i po 90 hodinách mě stále trápí, že nevím, jak dopadl můj test. „Mám pocit, že jste negativní.“ A já mám pocit, že se asi zblázním, dělají si ze mě srandu???? Nenechám se odbýt a dožaduji se přesné odpovědi, tak se mi ozvou za chvíli zpátky. „Váš test je negativní, on se dostal do laboratoře až v pondělí, proto vás doposud nikdo nekontaktoval.“ Cože??? Neříkají v televizi, že životnost viru mimo lidské tělo je jen 48 hodin? Jak mohli tedy můj vzorek dát do laboratoře až po 70 hodinách. Sděluji to skvělou zprávu manželovi a dceři, kteří jsou právě na cestě z odběru. Prý to bylo hodně nepříjemné. No jo, jsou to taky citlivky, vždyť to nic nebylo. Zbytek dne se už nic neděje. Ve středu ráno nás budí zpráva – dcera i manžel mají negativní test. Tedy, to je rychlost, méně než 24 hodin. Během dopoledne přichází zpráva i od dceřina přítele, mám pocit, že jsem právě neztratila čich, ale zrak, respektive sluch, i on je negativní a zbytek jeho rodiny také. Jediným vysvětlením na tuto záhadu je, že byli testování až po docela dlouhé době od prvních příznaků, že se mezitím uzdravili. A protože neměli nikdy pozitivní test, neukázali se 3 lidé vůbec ve statistikách. (Mimochodem ztrátu čichu hlásí ještě i dnes). Nikdo jsme nedostali žádné pokyny, jak se chovat, co nás čeká, vyvstávají tedy jen samé otázky. Můžeme jít vynést koš k popelnici? Můžeme jít na zahradu nakrmit kočku? Kdy nám končí izolace? Jak se o konci dozvíme? Přistupujeme k řešení selským rozumem. Telefonicky bylo sděleno, že pozitivní dcera má být v karanténě do 28.9., pokud budeme bez příznaků, tak nám asi končí izolace ve stejný den. Dětská lékařka má na to jiný názor a mladší dceru odesílá na druhý test. Já se také bez druhého testu nemohu vrátit do zaměstnání. Ve středu večer jsem překvapena ze zprávy ve své emailové schránce, otvírám Rozhodnutí o uložení karantény pro svou dospělou dceru. Krom špatného emailu a telefonního čísla (oboje je v rozhodnutí uvedeno na mě), nás ještě překvapil datum ukončení, je posunut až na 29. 9. Ale jeden den navíc nikoho nezabije, no ne?

Blíží se opět víkend, tentokrát prodloužený, tak začínáme dumat o postupu. Voláme praktické lékařce, rádi bychom naši finanční ztrátu snížili na minimum, prosíme ukončit pracovní neschopnost ještě před státním svátkem, na zbytek izolace pak budeme raději čerpat dovolenou. Ouha, to prý nejde, neschopenka pro tento účel MUSÍ trvat minimálně 10 dnů. Argument, že v izolaci jsme již od pátku, ale neschopenku máme od pondělka, bohužel neuspěl. No, bude to drahý špás, jen doufám, že se nebude opakovat v pravidelných intervalech. Být 10 dnů zavřený doma a ještě pobírat jen 60 % mzdy pro nic a za nic je docela velký zásah do rodinného rozpočtu. Nemám už sílu odporovat, na co by člověk šetřil ….. když nechodíte do kina, divadla, restaurace, bazénu, nejezdíte na dovolenou, to vám pak 60 % platu stačí s přehledem. A kdy tedy končí neschopenka? Paní doktorka se musí seznámit nejprve s novým nařízením z ministerstva zdravotnictví, platí od půlnoci, ale předem nebylo možno informace získat. A druhý test u manžela? Ještě mu zavoláme, nevíme. My také nevíme, protože už nikdo nezavolal. Nejbližší ordinační doba paní doktorky je až v úterý odpoledne.

Úterý po prodlouženém víkendu, po týdnu máme povolení vydat se mimo zdi bytu. Na trochu vzdálenějším odběrném místě je možné se objednat na přesný čas, tak využíváme této možnosti a jedeme. Před námi je jen jedna paní a už jsme na řadě. Hned v komunikaci je patrná změna, nejprve dochází ke kontrole rodného čísla, telefonního kontaktu apod. V žádance je chybně uveden kontakt na manžela, bohužel se to nedá změnit. Na odběrném místě nemohou nic vepisovat do žádanek, jen kontrolují údaje. Ještě, že tam není číslo na souseda 😊 Manžel je dnes jen v roli řidiče, zdravotní pojišťovna na něm asi šetří, když paní doktorka už nevolala. Naprosto v klidu usedám na židli a očekávám opět odběr z nosu. A do pr……, co to bylo? Tak to tedy fakt bolelo, ale docela krutě. Pochybnosti o prvním testu dostávají nový rozměr, co když byl odběr učiněn špatně, pak se ztratil. Výsledky oficiálně nemám do dnes. Slzím ještě část cesty domů. V odpoledních hodinách se manžel dovolává naší praktické lékařce, kdy tedy ukončí jeho neschopenku a kdy smí do zaměstnání. „Vy jste dneska ještě nebyl v práci? Já vám ukončila neschopenku v pondělí.“ A ta teta z hygieny na nás taky zapomněla, nevolala mě ani dceři.

Prosím neuzavírejte sázky, kdy a zda vůbec, se dozvím výsledky druhého testu. Možná to celé bylo jen příprava, příště to bude na ostro. Už budu vědět, co mě čeká, na co se připravit. Děkuji za své dětství, kdy jsme ve škole trénovali pochod v igelitových sáčcích, jak se mi to v dubnu hodilo při nákupech. A také děkuji babičce, která mě vždycky nabádala, že správná hospodyňka má mít plný sklep brambor, cibule, jablek, kompotů a domácích marmelád, také 10 kg od každé mouky a cukru. Takže nás karanténa příliš nezaskočila, došly nám jen tužkové baterky. A dnes přidávám další zkušenost pro budoucnost – jak jsme neměli koronavirus ……..