Rodina a televize

Od té doby, co se v našich obývácích (ložnicích, pokojíčcích a kuchyních) usadila spolu s námi televize a její variace, nastal tak trošku odklon od všeho ostatního. Od knížek, hraček, her, povídání a dalších aktivit, které lidé dělávali společně. Ačkoliv baví televize všechny, od praprarodičů po nejmladší ratolesti, jak to vypadá, když ji v rodině omezíme?

Netvrdíme, že je na tom něco špatného, všechno má svůj přínos. Nicméně často se k televizi (a jinak vysílaným barevným obrázkům) uchylujeme čistě proto, že je to to naprosto nejjednodušší řešení, jak sebe a ostatní zabavit. Kvalita a užitečnost takové zábavy je přímo úměrná tomu, na co a jak dlouho se díváme. Nebo pokolikáté.

Mnoho z nás už vyzkoušelo zajímavý experiment. Nemusíme televizi, tablety a počítače rovnou vyhazovat do koše, ale zkusit je významně omezit. Třeba jen na dva dny v týdnu ve vybrané hodiny. Najednou uvidíme, kolik času nám tyto prostředky pro zábavu zabíraly. Ale co teď s ním?

Hračky už jen nechytají prach ve skříních. Stavebnice, panenky, autíčka, omalovánky, skládačky a všechno, na co si jen vzpomenete, konečně dostojí svému účelu. Děti si s nimi budou hrát. Budou si s nimi povídat, vymýšlet příběhy a představivost dostane zelenou. Protože to je jedna z nejzásadnějších věcí, kterou v nás televize uspává – představivost. Všechno máme naservírováno po dějové stránce, zrakové i sluchové vjemy jsou jednoznačné. Nemusíme si nic představovat, a tak je televize vyloženě pasivní konzumace. Když ji ale na nějakou dobu vypneme, může se našim dětem proměnit pokojíček ve středověký hrad, rám postele v kuchyňku nebo země v lávu. Však to znáte.

Zapojíme se do hry. Dostaneme šanci naše děti vlastně o trošku lépe poznat, protože nás do hry zapojí. Sem tam nás pozvou na hostinu, kterou připravily pro plyšáky, budou od nás potřebovat pomoct, něco vysvětlit, podat nebo opravit. A to bychom měli chtít, protože čím více času v aktivní interakci spolu trávíme, tím lépe – vytváříme pouto, které zůstává celý život.

Děti už se nebudí s myšlenkou na pohádku. Znáte to, nejen o víkendu, ale i ve všední dny je časté, že se děti dívají na oblíbenou pohádku. Aby si nějak odvedly pozornost od toho, že začíná nový den – ať už to znamená, školku, školu, hlídání nebo klidně i zůstat doma s některým z rodičů. A my, rodiče, ty televize často zapínáme proto, abychom mohli ještě chvilku podřimovat. To je jasné, že sem tam uděláme i tak. Ale když se děti začnou budit s myšlenkami na to, jak nám pomůžou se snídaní, s jakými hračkami si budou hrát a o čem si budeme povídat... možná toho tolik nenaspíme, ale je to dobrá výměna.

Budeme spolu třeba vařit. Jak už jsme zmínili výše, bude mnohem víc prostoru zapojit děti do běžného chodu domácnosti, a co víc, udělat z toho zábavu. Nám bude možná všechno trvat o trošku déle, ale i tak se čas promění, když nám ho nebudou okupovat barevné obrázky. Děti se toho od nás hodně naučí, my se budeme rodičovsky dmout pýchou, až ochutnáme první bábovku, se kterou nám děti pomáhaly, ale hlavně – našim dětem pak bude připadat naprosto normální způsob, jakým je třeba o domácnost pečovat.

Přerod obýváku. Mnoho z nich je teď vlastně takovou televizní svatyní, všechno je nasměrováno tak, abychom se na televizi mohli co nejpohodlněji dívat. Ale když ji omezíme, z obýváku se stane místo pro povídání a hry, četbu a odpočinek. Po jídle si můžeme třeba sednout šálkem čaje, kakaa, kávy nebo čehokoliv jiného a hezky poznávat každodennost každého ze členů rodiny.

Televize bude mnohem vzácnější. Třeba tak, jako když se jako celá rodina sebereme a jdeme do kina. Pokud si dáme na televizi třeba týdenní limit, budeme se rozhodovat, co doopravdy vidět chceme – nebudeme jen tak sedět a nechat do sebe nalévat všechno, co v ní zrovna je.

Čas budeme trávit o trochu lépe. Tábory pro a proti televizi mají své argumenty. Ale i když na koukání na televizi „přece není nic špatného“, mohli bychom zkusit aspoň zapřemýšlet, jak jinak bychom ten čas trávili. Jenom si to představte. Až dneska přijdete z práce domů, až se zítra ráno vzbudíte. Jak by to vypadalo, kdyby televize nebylo?