Chronický pocit neštěstí

Nemusíme se bát říct, že štěstí je vlastně smysl života. Je to taková šalamounská odpověď na známou otázku, protože štěstí a naplnění může znamenat pro každého něco jiného. Není náhoda, že se v dnešní době tolik píše, mluví a polemizuje o depresích a úzkostech; tady ale pozor, to, že jsme smutní, nešťastní, nemusí znamenat, že máme depresi. A velmi často o tom, jak se sami cítíme, tak nějak lžeme sami sobě. Jak si můžeme nalít čistého vína a tak nějak rozpoznat, jak to s naším nitrem vlastně je?

Deprese a úzkosti znamenají porušení chemické rovnováhy v mozku. S nimi toho bez odborné pomoci tolik nenaděláme, i když dostat se z nich sami není nemožné. O tom, jak u někoho rozpoznat depresi, jsme psali například tady. Ale jak ale poznáme nešťastného člověka?

Závislosti. I když bychom řekli, že mírné... možná jim můžeme říkat zvyky. Kouření, sklenička nebo dvě, počítačové hry, sledování televize a spousta dalšího. Protože „je to moje jediná radost“ je argument, který tak nějak rezonuje v hlavách nešťastných lidí až moc často.

Hodně si stěžuje. Tak nějak všem a ke všemu má něco`záporný, co by poznamenal. Názory jsou a priori negativní a na všem najde skvrnku. Ale hlavně toho hodně napovídá o tom, jaký zmar provází jeho. Soustředí se na problémy, nikoliv na jejich řešení.

Lituje minulosti. A dost se v ní přehrabují. Litovat něčeho je extrémně neproduktivní. Ano, děláme chyby, ale také je nemůžeme odestát. Neměli bychom je opakovat, lpět na nich, ale poučit se a ideálně díky nim vyrůst. Jitřit staré rány je k ničemu. Doopravdy.

Je velmi kritický. K sobě i ostatním. Myslí si, že pro nikoho není dost, že nic nezvládá tak, jak by měl, natož aby mu něco šlo výjimečně. A má tendenci toto promítat také do ostatních. Celkovou nedostatečnost, zoufalá absence vědomí vlastní hodnoty a tím pádem také přiznávání hodnoty ostatním, to je soukromé peklo, ve kterém nešťastní lidé žijí.

Materialistické zaměření. Nahrazují štěstí radostmi. Nová auta, telefony, oblečení nebo třeba jenom laky na nehty jsou způsobem, jak si dělat radost – i když se následně většinou dostaví výčitky z neuváženého nákupu. Naše konzumní společnost nás tak trošku masíruje směrem k tomu, abychom si mysleli, že nám vědci přinesou štěstí. Tomu nesmíme věřit ani na vteřinu.

Oddalování dosažení cílů. Cvičit? Lépe spát? Dobře jíst? Změnit práci? Cestovat? Nic, co by se zdálo nemožné nebo neproveditelné. Nešťastní lidé si tak nějak odpírají naplňování vlastních tužeb, neudělají ten první, nejtěžší krok. Když už se jim to pak ale povede, většinou si vyčítají, proč nezačali už dávno.

Je ovládán strachem. Starosti, úzkosti, obavy, negativní perspektiva. Budoucnost pro nešťastného člověka znamená jednu velkou neznámou, nic, na co by se těšil nebo na čem by pracoval. Strach převzal řízení a nešťastného člověka paralyzoval, zvrhnul do začarovaného kruhu beznaděje.

Neventiluje negativní emoce. Může to být ze starosti o druhé, může to být ze strachu z odmítnutí, důvodů je spousta. Neventilují negativní emoce tak ze strachu, že kdyby jednou začali, možná by neskončili. A když se o něčem nemluví, znamená to, že to neexistuje, no ne? Asi jako že kalorie, které sníme, když se na nás nikdo nedívá, se nepočítají.

Špatně se stravuje. Když jsme nešťastní, tak nějak se přestaneme starat o to, co je správné, a začneme dělat to, co je jednoduché. Takže třeba přestaneme zdravě jíst. Však co, jedno jídlo z fast foodu denně stačí, no ne? A tak tloustneme, nemáme energii, hlava nám hůře funguje a tak dále. A to nám rozhodně e štěstí nepřispívá.

Dělá z problémů ještě větší. Jak sobě, tak ostatním. Nejsou prostě schopni zastavit ten utržený vagón negativních myšlenek, ty pozitivní cesty ven už je ani nenapadají. Problémy se staly součástí každodenního života. Prostě tu jsou. Zatímco cesty, jak je vyřešit nebo jak jim předcházet, ne.

K čemu jsou vlastně tyto všechny informace dobré? Jak jste si všimli, s každým jednotlivým bodem se dá aktivně bojovat. Můžeme si stížnosti zakázat, můžeme se začít lépe stravovat, můžeme pro sebe dělat víc a líp. Protože toto není deprese. Toto je neštěstí. A je to naše vůle, kdo nás může dostat ven.