Krásný život po čtyřicítce

Čtyřicet je záhadný věk. Jak pro muže, tak pro ženy. A i když se říká, že třicet je nových dvacet (a tedy čtyřicet by mělo být nových třicet), zdaleka to tak všichni nebereme. Když uhodí čtyřicítka, spousta z nás začne přehodnocovat svůj vlastní život, začínáme bilancovat a někdy se vyděsíme, když zjistíme, že nejsme v životě tam, kde bychom být chtěli, nebo kde bychom podle všech měřítek být měli. Proč bychom se se čtyřicítkou neměli prát? Jaký nám dopřává luxus? A co je v našem životě po čtyřicítce (plus mínus) konečně dobře?

Výhody přibývajícího věku si málokdo z nás uvědomuje. Ale každý rok navíc může do našeho života vnášet stále více a více klidu. Stále na nás ale tlačí otázky – tak toto je celý můj život? Jsem dostatečně úspěšná? A šťastná? Starám se o rodinu dobře? Co když ještě nemám děti? Jak se o sebe můžu lépe starat? A tak dále. Ale zkuste na chvíli zastavit svou pádící hlavu a poslouchat, co je vlastně v životě po čtyřicítce krásné.

Možná jsme udělali chyby, ale udělali je všichni. Jak byste odpověděli, kdyby se vás někdo na prahu čtyřicítky zeptal, čeho litujete nejvíce? Zajímavé je, že ve většině případů uslyšíme odpověď o tom, že jsme něco neudělali pro sebe. Nedokončili školu, necestovali, dlouho čekali na manželství nebo se do něj naopak hrnuli) a tak dále. I ti z nás, kteří by odpověděli, že nelitují ničeho, mají hluboko v srdci nějakou tu výčitku. Obecně se dá říct – proč chceme být dokonalí, když dokonalý není nikdo? Nemusíme si vyčítat to, co si vyčítáme, jenom proto, že někdo jiný v nás vzbuzuje pocit, že je „lepší“. Také má své výčitky. A navíc – nikdy není pozdě na to život změnit.

Moci se rozhodnout je luxus. I když je to argument, který neslyšíme rádi, mnoho lidí na světě se nepotýká se stresem z toho, jestli mít nebo nemít děti, jestli se přestěhovat nebo nepřestěhovat za prací, jaké stravování vybrat pro děti nebo jestli zůstat či nezůstat se svým partnerem. Prostě nemají na výběr. Teto apel na širší kontext našeho trápení je možná svým způsobem vyděračský, ale když se nad tím na chvíli zamyslíme, uvědomím si, že skoro všechna rozhodnutí, se kterými v životě bojujeme, taky mohl učinit někdo za nás. A jaké štěstí je mít to vše ve vlastních rukách.

S věkem přichází štěstí. Ve dvaceti jsme se cítili, že nám patří svět. Ve třiceti jsme si připadali konečně dospělí a moudří. A tak to půjde dál – s každou dekádou oceníme, kdo vlastně jsme, kam jsme se posunuli a o kolik jsme moudřejší. Víme toho o světě, sobě i ostatních mnohem více, spoustu těžkých věcí máme za sebou, zvládli jsme i to, co jsme si nikdy neuměli představit. A víme, že to prostě jde, že život se žije navzdory tomu, jak si ho naplánujeme. A když vynecháme pár malicherností, jako jsou vrásky a gravitace, můžeme si každý rok navíc doopravdy užít plnými doušky.

Všechno zlé je pro něco dobré. Naučili jsme se nepropadat beznaději. Protože z každé zlé životní situace jsme něco vytěžili. Minimálně už jen fakt, že jsme ji přežili a posílila nás.

„Minulý rok jsem měla autonehodu. Nikomu se nic nestalo, ale přišla jsem o auto, bylo na odpis. Zhroutil se mi svět, nové jsme si dovolit nemohli a já byla odkázaná na MHD a svoje nohy. Ale co se nestalo. Za rok jsme shodila 25 kilo nadváhy, kterou jsem si s sebou nesla od porodu prvního syna (ano, 23 let). Nikdy by mě nenapadlo, že to můžu říct, ale díky té autonehodě je můj život tisíckrát lepší.“

Blanka, 46

Času je dost. Pocit, že nám ujel vlak? Že tak, jak to je, už to do konce života nějak doklepeme? Ani omylem! Teprve teď nastal moment, kdy si uvědomujeme cenu svobody, kterou máme, kdy se známe natolik dobře, abychom věděli, co chceme. Svou vášeň můžeme objevit v každém věku a věnovat se jí taky. Dobře, možná se z nás už nestanou profesionální sportovci nebo hudební virtuózové (i když...), ale cokoliv nás baví, na nás prostě čeká. Až se rozhodneme si pro to dojít.