Jak pomoci příteli, když je na dně

Všichni to známe – v dobrém i ve zlém zdaleka neplatí jen pro manželství, ale také pro přátele a kamarády, kteří nás v životě provázejí (a často mnohem stabilněji než naši partneři). Přítel v nouzi nám tak láme srdce se stejnou mírou. A stejně intenzivně také chceme pomoci. S pomocí v dobách útrap je to těžké, často nemůžeme reálně udělat zdánlivě vůbec nic. Ale i chápavé ucho a otevřená náruč hrají svou roli.

I dobré úmysly mohou ublížit

V životě můžou nastat situace, kdy budou naši přátelé procházet těžkým obdobím. Budou trpět velkou ztrátou, smrtí blízkého člověka, nemocí, jinou tragédií. A přijdou za vámi pro útěchu. To nás často staví do pozice, kdy vlastně nevíme, co dělat, jak utěšit, jak zajistit, aby se cítili lépe. A tak někdy přijdeme s „řešení“, které ublíží ještě víc – nebo alespoň nepomůže.

• Změna tématu. Pojďme na to aspoň na chvíli zapomenout, pojďme se bavit o něčem jiném, přivedeme tě na jiné myšlenky. Tato snaha je hodná ocenění v pozdějších fázích truchlení, v těch časných je ale velmi necitlivá. Naši přátelé totiž potřebují být vyslyšeni, změna tématu vypadá jako bagatelizování jejich pocitů nebo problémů.
• Bude lépe. Extra pozitivní výhledy do budoucnosti jsou v momentech největšího smutku všechno, jen ne pomoc. Velmi ošemetná je také věta „To zvládneš.“Protože – když ne, znamená to, že zklamu? Momentálně je přítomen i strach z toho, že to „nezvládnou“ (ať už by to znamenalo cokoliv) a potřebují vědět, že i tak by to bylo v pořádku.
• Řešení problému. Být tebou, dělala bych... Na tvém místě... Bylo by dobré, kdybys... A tak dále. Ať jsme sebevětší přátelé, ve chvílích krize si každý myslí, že je na tom nejhůř na celém světě a nikdo ho pořádně nechápe. Takže konstruktivní a praktické rady nejsou žádané, protože jsou z našeho úhlu pohledu. Ne z jejich, protože ten my nechápeme.

Vyslechnutí a ospravedlnění

Často to nejlepší, co můžeme dělat, je poslouchat. Ale velmi aktivně. Trpělivost, přítomnost, naše empatie, žádné odsuzování a navození pocitu maximálně bezpečného prostoru pro to, říct naprosto cokoliv, aniž by bylo třeba se stydět. Ujistit že to, co cítí, je přesně to, co cítit mají nebo můžou. Jak tomu můžeme dopomoci? Jak jim dát vědět, že jsme tady pro ně?

• Řeč těla. Porozumění a aktivní naslouchání provází i gesta a pozice našeho těla. Nakloněná hlava, přikyvování, oční kontakt. Důležité je také, pokud je váš vztah tohoto ražení (ne všechna přátelství zahrnují fyzický kontakt), obejmout, držet za ruku, zjistit, jestli váš přítel netrpí nedostatkem fyzického kontaktu a zkusit mu jej nabídnout.
• Mluvit bez řešení. To, co trpící člověk potřebuje, je porozumění. Ne řešení, o řešeních je velmi pravděpodobně informovanější než my. Když mluvíme, nemusíme vnášet nové myšlenky, stačí jen zkusit formulovat jejich pocity našimi slovy – a ujistit je tak, že jim rozumíme.
• Ukázat starost. Můžeme říct – jsem tady pro tebe, kdykoliv budeš potřebovat. Ale kolik z nás by takovou možnost využilo? A jak se to vlastně dělá? Mnohem nenásilněji můžeme svou starost a péči projevit svou ohleduplností. Zkuste si vzít dvě věty. Myslím, že pracuješ až moc./Myslím, že by sis neměla brát další směny v práci, už teď toho máš hodně a odpočinek potřebuješ stejně jako peníze. První zní jako kritika, druhá jako upřímná obava. Cítit upřímnost za našimi slovy je pro naše přátele nezbytné zdaleka nejen v dobách radosti, ale i v těch méně šťastných.