Když dítě zachraňuje vztah

Asi každý jsme se už někdy v životě alespoň z doslechu setkali se situací, kdy se pár (popřípadě pouze žena) rozhodne řešit manželskou, partnerskou či jakoukoliv jinou vztahovou situaci tím, že si pořídí dítě. V těch lepších případech skončí vše fází plánování, v těch horších (myšleno nejistějších) krize vyvrcholí, odstartuje nebo se vyřeší s příchodem nového potomka. Jaké situace vedou páry k rozhodnutí mít dítě? Jaký dopad může mít takové rozhodnutí na partnery, vztah i samotné dítě?

Šťastná a spokojená rodina…nebo ne?

Kéž by bylo všechno jednoduché. Není to tak dávno, co se lidé brali kolem dvacítky, měli práci, měli se rádi a měli děti. Během pár let se ovšem posunul věk rodičů v průměru skoro o deset let. Důvody, které k tomu ne/nastávající rodiče vedou, nejsou žádným tajemstvím. Ekonomická, společenská i jistá morální svoboda nabízí nepřeberná pokušení a dítě je závazek, u kterého je (také kvůli společenskému tlaku) třeba vydržet. Takže se dnes setkáváme spíše s rodinami typu „stalo se“, popřípadě typu „ještě ne“.

A proto je dnes rodina, která má dítě plánované, po svatbě, z lásky a přirozeně v podstatě malým zázrakem. Není problémem to, že takových rodin je málo, vždyť částečně je to utopie. Problém je to, že takových rodin ubývá. A nikoliv ze zásahu zvnějšku, ale z vlastních rozhodnutí.

Když není co jiného dělat 

Partneři v tzv. přechozených vztazích dříve či později dospějí do situace „buď něco, nebo nic“. Takže buď dítě (svatba, hypotéka…), nebo rozchod. Případů nesezdaných párů, které žijí ve společné domácnosti déle než tři roky, přibývá. Doba nabízí tolik možností – co vidět, co ochutnat, co navštívit, kde a jak dlouho pracovat. Oba partneři časem přijdou na to, že všechno toto mají za sebou a je třeba pohnout se dál. Pro páry, kdy vlastně není nic špatně a jen si zvykli na jistou rutinu a komfort života ve dvou, může být dítě doopravdy záchranou vztahu v tom dobrém slova smyslu. Dítě jako další krok v partnerské krizi, která je způsobena přechozením, bývá jako rozhodnutí v pořádku.

Dobrý vztah upevní, špatný rozvrátí

Partneři, kteří třeba už nějaké děti mají (ale ne nutně) a řeší doma „Itálii“ často berou dítě jako pokus o slepení toho, co bylo. Není ostuda, když se dva lidé, kteří se milovali, milovat přestanou. Pokud zvládnou rozumně zorganizovat svůj další život, bývá rozchod mnohem méně drastický než další/nové dítě. Takové dítě navíc vstupuje do života v roli zachránce. A když tuto roli neplní, bývá často trestáno neláskou a citovým zanedbáváním. A nádavkem se velice často musí jako nejmladší člen rodiny vyrovnávat s rozchodem rodičů. Takové dítě je velice náchylné k manipulaci, která představuje větší hrozby pro jeho další vývoj.

Muž v šachu

Doteď jsme mluvili o případech, kdy se pro dítě rozhodují alespoň víceméně oba rodiče. Ale přiznejme si, žena má v tomto rozhodovacím procesu přece jen trochu navrch. Až příliš často se setkáváme s případy, kdy se dítětem rozhodne řešit svou neradostnou situaci žena bez informování partnera. Často se ženy setkají s nepříjemným překvapením.

• Žena v nefungujícím vztahu, že jí to muž zazlívá a stejně odejde (nebo ji nutí k potratu).
• Podváděná žena, že muž svých záletů nenechá, mnohdy naopak.
• Žena, se kterou muž podvádí (neboli „ta druhá“), že muž svou manželku a rodinu neopustí ani kvůli dítěti s jinou a je pro něj přijatelnější podílet se pouze finančně.
• Určitě znáte mnohé další případy, kdy věta. „Jsem těhotná, nemůžeš mě opustit,“ nějak nezabere.

Strach z neznáma

Každý rozchod s sebou přináší stres. Strach z neznáma, kdy si klademe otázky: Kde budu bydlet? Jak to budu zvládat finančně? Najdu si někoho? A co když to už nikdy nebude lepší? A stovky dalších. A tak místo toho, abychom problémy řešili, snažíme se je zakrýt nebo přehlušit jinými. Vždyť při starostech o bezproblémové těhotenství, nákupech pro miminko, starost o ně a výchovu nám vydrží aspoň na nějakých dvacet let.

Někdy mezi partnery panuje tichá shoda na tom, že problémy chtějí zakrýt společně, jindy je jeden z partnerů postaven před hotovou věc a je jen na něm, jak se zachová. Má muž odejít, i když je táta? Má obětovat svůj život pro život, který zplodil? Má se vzdát toho, že by něco mohlo být líp, a začít si užívat toho, co už dobře je?

Dítě v hlavní roli

Rodina je ustanovena především proto, aby si její členové navzájem uspokojovali citové, psychosociální a ekonomické potřeby. Děti by měly přijít na svět, protože je to pro partnery přirozené, ne proto, že jim rodiče přisoudí magickou moc spasitelů vztahu. Protože když tato moc selže, dítě za to nemůže, i když to tak mohou rodiče cítit.

Dítě by mělo být hlavně dítětem, užívat si svého nového života i lásky rodičů, sourozenců a příbuzných. A když už ne tak idylicky, tak by alespoň nemělo být počato jako nástroj pro záchranu, manipulaci nebo snahu o udržení něčeho, co jsme měli dávno nechat jít.

S dětmi je to podobné jako s láskou: Miluj, když jsi připravený, a ne, když se cítíš osaměle.

Souhlasíte? Znáte případy, kdy dítě vztah zachránilo? Nebo naopak, znáte příběhy, které se odehrály podle horších scénářů? Podělte se o své zkušenosti!