Dobrým úmyslem k prohloubení deprese

Je až strašidelné, co všechno umí úsměv schovat. A tak je možné, že se pohybujeme ve společnosti lidí, kteří jsou na první pohled naprosto v pořádku, jejich nitro je ale rozbolavělé smutkem, obavami a negativitou. Pokud o někom víme, že prochází náročným životním obdobím a trpí některými symptomy deprese nebo se s ní dokonce léčí, musíme si my sami dávat pozor na to, říkáme. Protože pár neobratnými větami můžeme našim blízkým ublížit mnohem víc, než bychom si kdy uměli představit.

Mezi symptomy deprese patří spousta psychických i fyzických projevů, ale jeden symptom až moc často opomíjíme. Lidé s depresí (i s tou nejlehčí formou) totiž často trpí pocitem izolovanosti, protože nabývají dojmu, že jim okolí nerozumí – jedno, jak moc se snaží svůj psychický stav vysvětlit.

Deprese, její příčiny a průběh nejsou nic, o čem by se chtěl člověk, co jí trpí, bavit. A když už se odhodlá někomu svěřit, až příliš často se stane, že narazí na nepochopení, na reakci, která je jenom utvrdí v tom, že je lepší depresi skrývat a užírat se jí sám, než se vystavovat zklamání z nešikovné empatie.

Co tedy rozhodně, rozhodně neříkat, i když jsou naše záměry sebelepší?

„Proč nezačneš cvičit? Slyšela jsem, že při depresích fyzická aktivita pomáhá.“ A slyšeli jsme dobře, fyzická aktivita rozhodně pomáhá. Jenomže lidé trpící depresemi často nemají sílu si ani vyčistit zuby, natož tak sebrat energii a jít cvičit. Deprese umí ovlivňovat život na jeho nejzákladnější úrovni a to, že člověk, který jí trpí, zvládá každodenní úkoly (jako chodit do práce, dbát na hygienu a mluvit s lidmi), už je velký výkon.

„Možná jenom potřebuješ dovolenou.“ Sbalit si věci a odjet na dva týdny někam na pláž není opakem deprese, a tu opravdovou rozhodně nijak nezmírní. Hlava zůstane ve stejném stavu, ale i když si člověk jako řešení vybere dovolenou, může se paradoxně cítit ještě hůř – provinile za to, že se necítí lépe, i když si pro to připravil všechny myslitelné podmínky.

„Chápu, naprosto ti rozumím. Když jsem (doplňte sami), byl jsem taky v hrozné depresi.“ Akutní reakce na stresové období a chronická deprese jsou dvě úplně jiné věci. Ano, každý jsme si v životě prošli situacemi, které nás na dlouhou dobu poté zasáhly v negativním slova smyslu. Ale to ještě neznamená, že jsme trpěli depresí. Deprese nemusí mít zjevnou příčinu – jako konkrétní událost, ale člověk se cítí neuvěřitelně špatně, i když jsou věci zdánlivě v pořádku.

„Všechno to je jen v tvé hlavě!“ ...ano. A to je právě ten problém. Lidé, kteří řeknou tuto větu, naznačují, že se člověk může nějak rozhodnout, jestli depresi mít nebo ne. Tak to ale bohužel není. Nad depresí nemáme vědomou kontrolu, a pokud se o to snažíme, může zabrat klidně i celá léta, než to začne fungovat. A to už ani nemluvíme o tom, že deprese zasahuje i celé naše fyzické bytí, ne jen to psychické.

„Ale vypadáš tak spokojeně...“ Stejně jako si umíme nastavit úhel fotoaparátu a po pořízení fotky ji upravit mnoha filtry, umíme to samé dělat se svou tváří i chováním na venek. Každou minutu každý den. Na depresích je jedna z nejsmutnějších věcí, že vynakládáme neuvěřitelné množství energie na to, aby ji naše okolí nepoznalo. A tím se zároveň chytáme do pasti, protože naše okolí pak nemá představu, jak vážný máme problém.

„Dej mi vědět, kdybych pro tebe mohl cokoliv udělat.“ Něco, co člověk v depresi doopravdy nepotřebuje, je další zklamání. Naše slova musí být provázena našimi činy, respektive slov ani tolik netřeba. Nesmíme navrhnout filmový maraton nebo nákupy a kafe, a pak to zrušit. Musíme vybudovat důvěru.

„Procházela jsem si peklem. Odstartoval to rozchod s přítelem, ale měsíce po něm jsem trpěla příznaky deprese, které se prohloubily v depresi klinickou. První rok byl dobou, kdy jsem se izolovala od všech, s nikým jsme nechtěla mluvit, práci jsme zvládala tak tak. Měla jsem kamarádku, která bydlela kousek ode mě. Sem tam jsem večer procházela se psem kolem a zoufale si přála zazvonit a všechno jí vypovědět. Jenomže jsem chtěla, aby to nějak telepaticky vycítila... Ale nebyly jsme zvyklé být v kontaktu každý den, když jsme se si třeba měsíc neozvaly, nebylo na tom nic divného. Pak mi ale zavolala. Potřebovala se na něčem domluvit, zeptala se, jak se mám. Odpověděla jsem popravdě. Nepanikařila, neutěšovala, jenom řekla, že jí to je líto a že za chvíli zavolá. Položila jsem telefon se slzami v očích, ale ona do minuty zavolala a řekla – ve středu jsem si zrušila všechny schůzky, udělej to samé. V úterý večer přijdu za tebou, dáme si víno a buď film, nebo mluvení. A naplánujeme si, jak strávíme celý den. Doopravdy to udělala, strávily jsme spolu celý den a rozplánovaly, co budeme spolu dělat a podnikat. Neměla tolik času, kolik já, ale věnovala mi veškerý, který měla. A myslím, že mě nastartovala zpátky do života. Ale řeknu vám, kdyby mi to zrušila, asi bych to nevydržela.“

Jana, 39

„Vždyť se ti nic neděje, tak proč jsi smutná?“ To je jako zásah ledovým šípem přímo do srdce. Kdybychom to věděli, bylo by to moc dobré. Deprese je ale organická porucha, zamíchá hladinami našich hormonů a nám je prostě psychicky zle, i když si „objektivně“ nemáme na co stěžovat. A právě tato otázka může zabolet. Protože nedostatek empatie je něco, co rozhodně nepomůže.