Zobrazit přihlášovací formulář

Podceňované důvody psychické bolesti

  • Publikováno:
Podceňované důvody psychické bolesti

Všichni máme nějaká traumata. Všem se nám v životě přihodily události, bez kterých bychom se obešli (byť jsme z nich možná vytěžili cenné zkušenosti, poučili se, vyrostli). Při jakémkoliv stresu, který zažíváme, také hledáme rovnováhu mezi tím, co zažíváme, a co si o naší bolesti myslí okolí – jak moc nám vlastně dává za pravdu, jako validuje naše emoce. Existuje ale spousta příčin naší emocionální bolesti, které nemají v široké veřejnosti tolik pochopení.

Každá psychika je jiná. Co jednoho složí na měsíce, toho si druhý ani nevšimne. Jsme každý jinak citlivý, každý máme jiné zkušenosti a může se stát, že reagujeme z pohledu okolí nepřiměřeně. A na termín „nepřiměřená reakce“ začneme být postupně naprosto alergičtí. Vždyť je to naše reakce, nijak ji nehrajeme, nesnažíme se být zajímaví nebo cokoliv jiného, prostě je to tak, jak to je.

„Když vám zemře rodič nebo jiná blízká osoba, všichni se můžou přetrhnout, aby pro vás měli útěchu. Je to několik týdnů, co mi zemřel pes. Měla jsem ho 12 let už od vysoké, přizpůsobovala jsem mu všechno – kde, jak a s kým žiju, jak to zná asi každý pejskař. A on prostě umřel. Nemohla jsem se z toho vzpamatovat, doteď nemůžu. A přesně vím, co si každý myslí, když řeknu to srovnání s rodičem nebo blízkou osobou. ´Vždyť to byl jenom pes.´ nebo ´Tak si kup jiného.´ Z takové reakce se mi chce brečet. Jak mám vysvětlit, že se mi zhroutil svět?“

Jana, 36

Kroutíte nad situací paní Jany hlavou? To většina z nás. Ale... bolest, kterou prožívá, je jednou z nejpodceňovanějších psychických bolestí. Jaké jsou ty další?

  • Úmrtí domácího mazlíčka.
  • Rozchod po dlouhodobém vztahu, který nebyl manželství a ve kterém nebyly děti. Však o nic tak zásadního nešlo, ne?
  • Problémy s početím, neplodnost, nezdařené pokusy o umělé oplodnění, poporodní úzkosti. Kdo nezažil, nepochopí.
  • Psychické nepohodlí, které zažíváme, trpíme-li nějakou chronickou fyzickou bolestí. I kdyby to měla být „jenom“ alergie, chronická rýma, astma, artritida, bolesti zad...
  • Trauma, které se netýká přímo nás. Třeba, když zemře náš oblíbený umělec, nebo někomu z přátel někdo z rodiny...
  • Psychickou újmu také způsobí, když myslíme, že nás čekají problémy, připravujeme se na ně, a pak z nich nakonec „nic není“. Jako například:

„Nedávno jsem byla u doktora a měla jsem nález v prsu. Byla to bulka, kterou bylo možné nahmatat, nebolestivá, ale i tak jsem si raději zašla. Čekala jsem týden na výsledky a ten týden byl naprosté peklo. Nakonec se z toho vyvinul jenom nějaký vazivový útvar, nic, co by stálo za řeč. Ale mým světem to naprosto otřáslo. A čeho se dočkám? ´Buď ráda, že to nic nebylo.´nebo ´Tak to je fajn, gratuluju.´ Já vím, že by to mohlo být horší, ale ten strach byl reálný, stejně tak to trauma, které z toho mám.“

Petra, 46

Zase jste se pozastavili nad tím, co vlastně paní Petra řeší a že by měla být doopravdy ráda? V její výpovědi je ale jedna velmi podstatná informace – já vím, že by to mohlo být horší. Právě toto nás zaklíná do začarovaného kruhu, který neporušíme, dokud si nedovolíme cítit se mizerně i kvůli tomu, co by ostatní třeba považovali za malý problém. Každý máme své měřítko, své hodnoty, svůj žebříček bolesti. Pokud budeme myslet na krize v Sýrii nebo na terminálně nemocné pacienty bez rodin (nebo stačí i na kamarádku, která přišla o práci, opustil ji manžel a nemůže se postarat o děti), vždy budeme mít pocit, že své problémy musíme potlačit. Naše problémy jsou naše, nesrovnáváme je s ničím jiným. Toto je krok jedna.

Krok dvě

Stejně tak, jako my od okolí vyžadujeme, aby nás pochopilo, musíme i my pochopit, že nechápe. Tato krkolomná věta, respektive informace v ní ukrytá, nás ušetří velkých zklamání, hádek a možná i něčeho, čeho bychom později litovali. Pokud si problém zanalyzujeme a zapojíme maximální možnou sebereflexi, přijdeme na to, že se pravděpodobně naše prožívání neslučuje s prožíváním našeho okolí a možná vyžadujeme až příliš velkou dávku empatie. To samozřejmě neznamená, že bychom naše problémy měli přestat brát vážně, jenom že bychom je měli řešit jinak.

Přijměme to, co nám okolí nabízí, ale nenuťme je jít za vlastní hranice. Pokud se doopravdy trápíme, je přesně toto chvíle, kdy je vhodné vyhledat odbornou pomoc. S pomocí zkušeného terapeuta můžete cekem rychle a snadno přijít na to, co se vlastně za vašimi reakcemi skrývá, jak s tím pracovat a jak to přijmout.

Důležité ale je přijmout své emoce, své pocity, nebičovat se za ně, nechat jim volný průchod a nestarat se, jestli nám je způsobily marginalizované příčiny. Nechat okolí právo na to, že nerozumí, a pokud potřebujeme – najít někoho, kdo ano.

Líbil se vám článek? Podělte se o něj s přáteli

Články mohou komentovat pouze přihlášení uživatelé

Komentáře k článku