Přestali se s námi bavit přátelé. Co jsme udělali špatně? Vztahy a sex

Odpovíme raději co nejdříve – většinou vůbec, vůbec nic. Ale situace, do kterých se v životě dostáváme, jsou různé. Jsme s někým jedna ruka a on se najednou přestane ozývat, přestane s námi trávit tolik času, jako dřív. Můžou to být páry, může to být rodina, můžou to být známí i blízcí přátelé. Protože všechno to jsou lidé se svými vlastními životy, ve kterých se toho také spousta děje.

Představte si situaci, kdy se stane, že najednou máte na talíři pořádný problém. Psychický, fyzický, rodinný, vztahový... jakýkoliv vás napadne. Budete mít potřebu rozesílat všem svým, byť blízkým, přátelům zprávu o tom, co se stalo, jak vám je a ještě k tomu připojit noticku, že se teď možná nebudete tak úplně ozývat?

Pravděpodobně asi ne. Ačkoliv se to zdá jako dobrý nápad a vlastně to zní logicky a velmi vychovaně, většina lidí se prostě uzavře a věnuje energii tomu, co je potřeba. A my se musíme smířit s tím, že nejsme na seznamu priorit úplně nejvýše. Automaticky se nám totiž začnou honit hlavou myšlenky, proč se nám vyhýbají, udělali jsme něco špatného, zlého, dozvěděli se něco, co neměli (pokud máme svědomí ne zrovna nejčistší) a další, podobné.

Když si z problému odmyslíme sebe a svůj úhel pohledu, to, jak ztráta komunikace ovlivňuje nás, můžeme dát prostor empatii a předpokladům, které mají více co dělat s realitou. Samozřejmě, pokud jsme s někým v častém kontaktu a on se najednou přestane ozývat, je to podezřelé. Než se ale rozčílíme, zkusme pomyslet na to, co se mohlo stát.

Nenadálá životní změna. Možná jejich partner přišel o práci. Možná uvažují o stěhování do jiného města. Možná někdo v jejich rodině nutně potřebuje pomoct, třeba kvůli nemoci. Možná se objevilo něco, na co bychom sami nebyli schopni přijít, ani kdybychom na uhádnutí měli tisíc pokusů. V radikálních dobách se semknou nejbližší členové. A na ostatní, byť blízké, prostě není čas.

Potřebují hodně pracovat. Nenadálé výdaje, pracovní příležitost, nutnost, která dřív nebyla. Někdy se člověk prostě potřebuje položit do práce. A když jí věnujeme tolik energie, moc nám jí nezbude. Takže je třeba s ní šetřit a distribuovat ji uvážlivě.

Prostě mají na chvíli lidí dost. Obzvlášť, pokud se u našich přátel objevují jisté introvertní tendence, může nastat situace, kdy prostě potřebují dobít baterky. A to znamená přestat se socializovat. Je to možná kruté, ale kdo nezažil být v hlavě introverta, nepochopí. Ale může se o to pokusit nebo to aspoň tolerovat.

„Tak jedenkrát do roka mívám, já jim říkám „asociální období“. Prostě najednou mám všeho po krk a jediné, na co mám energii, je být doma a věnovat se rodině. Nemám sílu na organizaci času, jak skloubit všechny členy domácnosti, přátele, cvičení a k tomu se ještě pořád usmívat. Prostě ne. Za ty roky, co jsem taková, mě kamarádi už znají. A když neodpovím na druhou esemesku, ta třetí je většinou o tom, že jsem asi dospěla zase do svého období, tak ať se ozvu, až se na to zas bude cítit. Někdy se cítím strašně provinile, dokonce už se mi daří odpovědět a informovat, ale někdy prostě ne. Ta týden, dva... měsíc mě to přejde a všechno je zase v normě.“

Karolína, 40

Bolest, nemoc, trápení. Jsou v životě chvíle, kdy potřebujete jen ty doopravdy nejbližší, pokud vůbec někoho. Vyrovnávat se se ztrátou, nemocí, bolestí, depresemi nebo jinými stavy jako jsou tyto, to není veřejná událost. Většinou.

Únava z předstírání. Je děsivé, co všechno může skrýt obyčejný úsměv. Kolik trápení, kolik bolesti, kolik strádání. Ne všichni sdílejí úplně všechno, co se v jejich životech děje. A někdy lidé cítí potřebu se usmívat, když je jim do pláče, být energičtí, když dělají, co můžou, aby vůbec přežili do dalšího dne. Předstírají, že je život v pořádku, i když není. Protože pak se jejich utrpení zdá méně reálné. A to nejde donekonečna. I když my víme, že bychom pomohli, to ještě neznamená, že si každý o pomoc umí říct. A tento způsob života je extrémně vyčerpávající. Proto se někdy zdá jako dobrý nápad prostě spíš, než řešit problémy, vyškrtnout na chvíli lidi, před kterými předstíráme, že neexistují.

„Je to pár lez nazpátek, co jsem manželovi přišla na to, že hraje automaty. A samozřejmě – že má dluhy. A to ne malé. Pro mě to znamenalo zhroucení úplně všeho, co jsme si myslela, že funguje. Musela jsem si vzít druhou práci, musela jsem řešit, co to všechno znamená pro náš vztah, musela jsem předstírat, že se nic neděje, před našimi dětmi. Úplně jsem odepsala svůj společenský život. Ze dne na den. Nešlo to. Nejen, že jsem neměla čas, ale měla jsem strach, že to nedokážu udržet. Styděla jsem se do morku kostí za to, do jaké situace jsme se dostali. Já vím, že jsme nemusela, všichni by to pochopili, ale ta první reakce je doopravdy jiná.“

Maga, 38

  • To, že se s námi někdo „přestane bavit“ není jen o nás. Je to mnohem víc o tom, co se děje na druhé straně. Pokud neexistuje objektivní důvod, proč by se s námi měli přestat bavit, je pravděpodobné, že se něco děje s nimi. A to nejlepší, co můžeme dělat, je mít trpělivost. Časem nám to všechno poví. Pokud ještě budeme tady.

Publikováno



ČLÁNKY MOHOU KOMENTOVAT POUZE REGISTROVANÍ UŽIVATELÉ
Registraci provedete ZDE
Reklama | Podmínky serveru | Ceník členství | Návod pro inzerci | Desatero | Ochrana kupujících | Dobrý prodejce | Osobní údaje | Kontakt

© 2004-2021 CZECH NEWS CENTER a.s.