Zobrazit přihlášovací formulář

Kdo je největší nepřítel nového vztahu?

  • Publikováno:
Kdo je největší nepřítel nového vztahu?

Je celkem jedno, jestli mluvíme o novém přátelství nebo o nově se rodícím romantickém vztahu. To nadšení, které nás ze začátku provází pokaždé, když potkáme někoho, kdo, zdá se, perfektně zapadl do našeho světa, nám občas může škodit. Máme totiž tendenci chytit co nejpevněji co nejrychleji. Ale to může našeho partnera celkem spolehlivě odradit. Jakým chováním si tedy v novém vztahu škodíme nejvíce?

Pojďme se bavit o potenciálním vztahu romantickém. I když na přátelský můžeme mít vliv úplně stejný. Potkáme někoho nového. Začneme se scházet. Zjistíme, že by to mohlo být ono. A co se nestane? V hlavě nám sepne poplašný maják – honem, honem, dělej něco, ať nám neuteče. Tato panika nás zachvátí dříve nebo později celkem jistě. Pokud se ale k této emoci chceme postavit rozumně a konstruktivně, musíme ji tak trošku ignorovat. Jinak se na scéně objeví onen zmiňovaný největší nepřítel počátků vztahů – urputnost.

Jak najít rovnováhu?

„Začátky s mým současným přítelem byly hodně těžké. Potkali jsme se v baru, vyměnili čísla, šli na rande, znáte to. Opravdu se mi líbil, byl to takový zázrak mezi těmi všemi, které jsem potkávala. Jenomže... pak to začalo. Květiny do práce. Lístky do divadla. Naplánované výlety. Telefonáty a dlouhé zprávy, ve kterých se vyznával z lásky ke mně. Je celkem nevděčné, že si na to stěžuji, že? Ale bylo to moc a moc rychle, moc brzo. Sama jsem si nebyla jistá, jakou rychlostí chci, aby to šlo dopředu, ale toto bylo prostě hodně. Byla jsem na něj protivná, on nevěděl proč. Podváděla jsem ho s bývalým přítelem, nevěděla jsem proč. Rozešli jsme se. Řekla jsem mu, že se chová moc zženštile. Trvalo to chvilku, dali jsme se zase dohromady. Vyříkávali jsme si, co a jak bylo špatně. Díval se na mě, jako bych spadla z višně. A říkal, že všechny ty věci dělat chtěl, že on to tak prostě má, a pro mě chtěl jen to nejlepší, protože od první chvíle věděl, že se mnou chce strávit zbytek života. Možná to byl ten problém. Já jsem to věděla taky, ale zkušenosti mi prostě říkaly, že takhle se chlap nechová.“

Kamila, 36

Cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly. Když víme, že je to to pravě, chceme si druhého připoutat, místo toho, abychom mu dali prostor na to, aby přišel na to samé. Je normální, že na začátku vztahu je jeden urputnější než druhý (nebo to alespoň jeden umí lépe skrývat).

  • Zvolnit. Nikdo se nerozhoduje svobodně, když je pod tlakem. A přece nechceme, aby si náš protějšek řekl: „Když se musím rozhodnout teď, tak říkám ne.“ A přesně k tomu ho totiž tlačíme, dáváme všemi způsoby najevo, že tohle je vážné, že chceme trávit maximum času spolu, že bychom se nejraději sestěhovali a zasnoubili. A to prostě nefunguje a zákonitě vystraší každého, muže i ženu. V takové fázi je třeba si uvědomit, jak se chováme, a vědomě zvolnit. Zaměstnat si hlavu něčím jiným, než neustálým vymýšlením toho, co bychom mohli dělat, jak ještě toho druhého přesvědčit, že jsme ti praví a přestat přemýšlet nad tím, co se asi stalo, když hodinu neodpoví na zprávu.
  • Počkat si na realitu. Je třeba si uvědomit, že máme na nose růžové brýle. Ten, o kom tady mluvíme, je také jenom člověk se spoustou chyb, na které budeme postupně přicházet. Dokud je ale nevidíme, máme velmi vysoká očekávání. A ta jsou, jak víme, cestou k velkým zklamáním. A když budeme klást nároky neustále vyšší a vyšší, zákonitě jim nikdo nebude moct dostát.
  • Chladný kalkul. Pokud jsme sami k sobě upřímní a víme, že jsme tak trochu stíhačky, můžeme naprosto vědomě aplikovat v pozitivním smyslu slova systém „oko za oko“. Jendou napíše první partner, podruhé my. Když pošleme zprávu, nebudeme ji posílat znovu ani nebudeme pokračovat v monologu. Prostě si počkáme. Musíme vzít v úvahu, že druhý distribuuje svůj čas jinak než my, má to v hlavě uspořádané taky jinak a dokonce možná na nás nemá náladu. To se může stát a může se to stát i nám v budoucnu.

Jak poznáme, že bychom měli přibrzdit?

Každý jeden z nás potřebuje svůj vlastní prostor. Každý. A tak, když vezmeme jako fakt, že oba máme v plánu alespoň v blízké budoucnosti s tím druhým trávit čas, jak poznáme, že možná na pilu tlačíme až moc?

  • Partner nám to řekne. To je nejideálnější případ. Nicméně ani ten nezaručí, že to vezmeme v potaz. Pokud uslyšíme od partnera upřímné slovo nebo alespoň vysvětlení, proč není z jeho strany kontakt tak intenzivní, jako bychom si přáli, měli bychom zvolnit tempo.
  • Partner přestává komunikovat. Protože má obavu, že každá reakce spustí lavinu našich nápadů, výlevů, zpráv, hovorů, zájmu. Na nich není nic špatně, ale nemůžeme okupovat něčí čas a mysl tak, jak bychom si přáli, aby ji měl námi okupovanou. Přízeň si vynutit nemůžeme.
  • Nikdy není pozdě na změnu. Dobrá zpráva je, že pokud vůli na druhé straně nezabijeme úplně, je vždy prostor na to se poučit a jít na to jinak. Jenom musíme poslouchat, vnímat a uvědomit si, že náš pravý záměr je někde jinde. Velmi často je za takto intenzivním kontaktem a snahami o blízkost touha vidět u partnera to samé vůči nám. Chceme z něj dostat potvrzení o tom, že jsme pro něho stejně nepostradatelní, jako on pro nás. A to není dobrý důvod.

Líbil se vám článek? Podělte se o něj s přáteli

Články mohou komentovat pouze přihlášení uživatelé

Komentáře k článku