Zobrazit přihlášovací formulář

Pochvaly, které ubližují

  • Publikováno:
Pochvaly, které ubližují

Své děti chválíme často. Když je za co, i když aspoň není za co se na ně zlobit. Často ale v dobré víře místo pochvaly budujeme v dětech základy pro budoucí potíže. Nezáměrně, podvědomě, ale přesto. Předchozí generace povětšinou chválou na své děti šetřily. My se snažíme to vynahradit na dětech svých a někdy to možná trošku přeháníme. Co ve skutečnosti můžeme v dětech probouzet, když je chválíme následujícími způsoby?

„Ty jsi tak chytrá/ý!“ Podstata pochvaly je v tom, že děti motivujeme ke správnému chování. A byt chytrý není chování. Chválíme tedy děti za něco, na co teoreticky nemají žádný vliv, za něco, co tak prostě je. Jak děti, tak dospělí, žijí v přesvědčení, že naše chytrost nebo inteligence je daná a nemůžeme ji tříbit donekonečna. Když dítěti jde učení a domácí úkoly bez potíží, je chytré, když ne, není (dost). Chválit bychom měli proces, snahu, kterou děti vložily do učení, čas, který strávily u úkolů a tak dále. Děti by se neměly cítit špatně, protože nejsou „dost chytré“.

„Ty máš jedničku! Jsem tak pyšná/ý.“ Není jednička, jako jednička. Za některou stojí náhoda, za jinou usilovná práce. Pochvalou bychom v dětech měli budovat motivaci k růstu, k práci na sobě, k tomu, že úspěch nemusí přijít jen tak, ale je třeba se o něj zasadit. Když nám dítě samo dočte první kapitolu knížky, když si opakuje slovíčka, když se učí na písemku, to je třeba ocenit. Ne až tolik samotný výsledek. Jedině tak je můžeme motivovat k opakování toho, co k úspěchu vedlo.

„To je ale krásný obrázek.“ Všichni to známe, děti nám nosí od školky výkresy různých témat, zpracování i umělecké kvality. Když za ně děti chválíme, učíme je hledat vnější potvrzení a ohodnocení své vlastní práce, která je kreativní a slouží jako vyjádření jejich já. Pokud budeme takové počiny chválit a chválit, budeme děti motivovat k tomu, aby jich kreslily nebo malovaly čím dál víc s čím dál menší snahou, protože pochvalu dostanou tak jako tak a je bezpečnější zopakovat něco, co už tu bylo. Pokud jde o umělecká díla našich nejmenších, vždycky je dobré při pochvale vypíchnout detail, který vypadá promyšleně. Například, že vlny na moři vypadají, jako by se doopravdy hýbaly, a jak byl dobrý nápad použít dvě různé modré. Stejně tak se můžeme dětí zeptat, co si o svých obrázcích myslí samy, co je vedlo k tomu, namalovat to a to tak a tak...

„Tak jsi hodná/ý.“ Co tím dítěti říkáme? Že když se nechová tak, jak zrovna teď, tak hodné není. A tím pádem je zlé a nezaslouží si naši pochvalu, možná ani náklonnost. Což je možná povede k jedné věci, kterou je vlastně maskování svého pravého já. Děti na našem ocenění „visí“ víc, než si uvědomujeme, a pochvaly často vedou k silnější modelaci chování, než hrozby, tresty nebo křik.

„Ty jsi tak hezká.“ Toto je bod, který může být považován za sporný. Krása není nic, o co by se dítě samo zasadilo, notabene její pochvala utvrzuje mladá děvčata v tom, že na vzhledu záleží, a to velmi. Protože pochvalu toho, že vypadají jako princezny, že jim to moc sluší a že je moc hezké, jak se nazdobily, slyší a uslyší ze všech stran, nejen od rodičů. To vyvíjí přirozeně tlak na dítě v budoucnosti. A taky se může stát, že budou děti trávit více času šlechtěním svého zevnějšku, než něčím... užitečnějším.

  • Aby pochvala neztratila význam. Znáte ten pocit, když na vás někdo neustále křičí, hádá se s vámi, a vy prostě po čase přestanete kritiku a případné nadávky nebo hrozby poslouchat, nebo je naopak brát vážně? A přesně to se může stát i s pochvalou. Pokud budeme děti chválit doslova za každou prkotinu, naše pochvaly ztratí hodnotu. A my vytvoříme malého závisláka na ohodnocení – jakmile pak pochválit za umytí hrnečku zapomeneme, vystavíme dítě stresu a strachu z toho, co udělalo špatně, že se pochvala nedostavila. A podle hesla „s jídlem roste chuť“ budou muset pochvaly přibývat, být větší, intenzivnější a/nebo třeba i movité.

„Jsi nejlepší.“ Ano, v našich očích ano. Objektivně? Možná taky (i když...). Nicméně přemíra absolutní chvály, která vlastně nepřipouští žádné zlepšení, neukolébá dítě k přesvědčení, že je nejlepší ve všem, ale že je bezpečné se věnovat pouze té aktivitě, ve které je, podle nás, nejlepší. Protože jim nastavíme moc vysoké standardy. Našim dětem tak trošku zabráníme objevovat nové obzory, zkoušet nové věci, protože proč by zkoušeli něco, v čem mohou „neuspět“, když už mají něco, v čem jsou „nejlepší“?

  • Neupřímná pochvala. Abychom si o dětech nemysleli, že je můžeme opít rohlíkem. Děti poznají na své úrovni moc dobře, kdy je naše pochvala odbytá, neupřímná nebo dokonce sarkastická. Všeho moc škodí, jak pochval, tak ne-pochval. A všechno může ovlivnit například výsledky ve škole, sociální schopnosti našich dětí nebo třeba jejich sebevědomí a způsob prioritizace kroků na další životní cestě. Měli bychom si přestat myslet, že pochvaly obecně podporují sebevědomí, protože to tak rozhodně není. Pochvaly modelují chování našich dětí a spíš, než na jednotlivé výsledky, bychom se při pochvalách měli soustředit na proces, jakým jich bylo dosaženo. Nemusíme mít nejtalentovanější dítě na světě, ale když na besídce ve školce vystoupí s básničkou, písničkou nebo tancem (nebo vším dohromady), pochvalu si zaslouží ne to, jaké bylo představení, ale to, kolik se toho dítě naučilo, kolik tomu věnovalo času a že si to užilo.

Články mohou komentovat pouze přihlášení uživatelé

Komentáře k článku

Kategorie