Zobrazit přihlášovací formulář

Tři emocionální jizvy, které nám mohou ničit budoucnost

  • Publikováno:
Tři emocionální jizvy, které nám mohou ničit budoucnost

Každý z nás si z minulosti nese jisté břímě. Jsou to zkušenosti, které nás naučily být opatrnými – někdy až moc. Jsou to rány, které jsme utržili, ale i ty, které jsme zasadili, všechny chyby a ponaučení. Avšak někdy se s nimi nevyrovnáme úplně dobře. A pak je přenášíme do dalších vztahů a sami si tak sabotujeme své vlastní štěstí. Na čem je třeba pracovat o něco usilovněji?

Často mluvíme o lekcích, kterých se nám v minulosti dostalo. Pokud ale ona lekce nebude znamenat změnu v našem chování, nebyla to správná lekce. Protože jsme se nic nenaučili. Jakmile si uvědomíme, o co vlastně šlo, můžeme jít dál, bez toho aniž bychom s sebou vláčeli to obrovské závaží v podobě strachu, že se to bude opakovat. Takže co je třeba vědět proto, aby nám minulost nezkazila budoucnost?

Naše rodina nejsme my. Rodina nás formuje, je kolem nás v nejklíčovějších obdobích našeho vývoje a má neuvěřitelný vliv na to, v co jsme vyrostli. Snad má většina z nás na dětství hezké a nostalgické vzpomínky a vyrostli z nás lidé schopni normálního fungování se zdravým sebevědomím a bez sklonů si cokoliv kompenzovat. Bohužel, zdaleka ne všem se tohoto v životě dostalo. Pokud pocházíme z dysfunkční rodiny s hlubokými emocionálními problémy, bariérami a nezdravou komunikací, velmi jednoduše je přijmeme za své.

Možná jsme zažili to, že nás rodiče neustále snižovali v našich vlastních očích, že jsme zažili jejich hádky, nevěry, rozchody, rozvody, zneužívání, manipulaci, týrání ve všech jeho možných formách. Možná jsme zažili chudobu nebo emocionální prázdnotu zlatých klecí, třeba jsme si nikdy k rodičům nenašli vztah, ani oni k nám. Nicméně nic, co o nás naše rodina kdy říkala, nemusí být nutně pravda. Přijde čas, kdy dostaneme příležitost vzít život do vlastních rukou a začít pracovat na tom, jací bychom chtěli být podle našich vlastních standardů. Nemusíme jít ve šlépějích své rodiny, nemusíme opakovat jejich chyby. Můžeme si prošlapat vlastní cestu a udělat své chyby, čímž změníme celý cyklus. Pokud se tohoto nezbavíme, budeme vždy reagovat podrážděně a nepřiměřeně na věci, které nám budou domov připomínat, byť sebenevinnější poznámkou nebo gestem.

Náš nový partner není náš bývalý. Už jste si někdy řekli, že to stejně nemá cenu vybírat, že jsou všichni stejní? Vztahy na nás mají obrovský vliv, zvláště pokud neskončí dobře. Můžou v nás vyvolat přenášení zkušeností do všech následujících, klidně i po letech. Stačí malé připomenutí toho, co se dělo kdysi, a už zapomeneme, že jednáme s úplně novým člověkem, s úplně novou situací a dokonce i s úplně novým vlastním já. Snažíme se najít vzorce tam, kde nejsou, a nad naším vztahem začne přebírat vládu paranoia a kontrola, nikoliv důvěra a sebevědomí.

Znovu věřit a jít do vztahu s otevřenou náručí je velmi těžké. Ale pokud jsme například v minulosti trpěli pod rukou tyrana, neznamená to, že ten další bude stejný.

  • Existuje ovšem jistý fenomén toho, že si partnery sami vybíráme podle určitého vzorce. Ten většinou pramenní z bodu jedna, takže dokud se nevyrovnáme sami se sebou, je možné, že i naši partneři se k nám budou chovat stejně. Pamatujte si, že pokud se vám opakovaně dějí jisté události nebo potkáváte stejné typy lidí, není to smůla. Je to něco v nás, co potřebuje změnit.

Ani my nejsme stejní, jako jsme byli. Přijmout tuto skutečnost je paradoxně asi nejtěžší. Pokud jsme v minulosti udělali něco, na co nejsme pyšní, musíme to přijmout a prostě to znovu neudělat. Jdeme dál, netočíme se v kruhu. Možná jsme se někdy potýkali se závislostí, možná jsme někdy někomu ublížili. Ale rozhodně to neznamená, že jsme se nepoučili, nevyvinuli. Naše dnešní já by to už neudělalo. A tak se to má se vším. Co pro nás kdysi bylo dost, je dnes standard, čím jsme dřív opovrhovali, dnes akceptujeme, co bylo nepřijatelné, je běžné, co jsme zbožňovali, nás už neláká. A to všechno je v pořádku. Pochopit, že nic není trvalé, že i naše chování a cítění se vyvíjí společně s tím, jak jdeme životem, je nutné pro to, aby se nám otevíraly nově dveře, dostávali jsme nové šance a uměli je využít.

Líbil se vám článek? Podělte se o něj s přáteli

Články mohou komentovat pouze přihlášení uživatelé

Komentáře k článku