Proč čekat, než si něco zasloužíme? Vztahy a sex

Rozmohl se nám tady takový nešvar. Představte si takovou situaci. Máte na talíři své oblíbené jídlo. Bude to třeba vepřo knedlo zelo. A vy si schováváte ten nejhezčí kousek masa, vydařený kousek knedlíku a hezky namíchané sousto červeného i bílého zelí nakonec, protože tohle sousto bude to úplně ze všech nejlepší. (Libovolně si ale samozřejmě dosaďte jakékoliv jiné jídlo). Ale ouha. Než jsme snědli ostatní, maso nám oschlo, zelí je studené a knedlík okoralý.

A tak se z toho, co mělo být vlastně na celém požitku nejlepší, stalo zklamání. Proč o tom vůbec mluvíme? Protože je to příklad fenoménu, který se vyskytuje u všech, kterým je nad třicet let. Máme v sobě zakódovanou nutnost na dobré věci muset čekat, nebo si je předtím alespoň odtrpět tak, abychom si je zasloužili. A to zdaleka nemluvíme o jídle.

Štěstí? Jste se zbláznili?

Je to česká specialita. Ale možná i tak trošku historická – jsme naučení, že abychom se měli dobře, musíme se nejdřív mít pořádně blbě. A ani pak to není jisté. Jako bychom si museli štěstí zasloužit tím, že si ho odpracujeme, odedřeme a/nebo odtrpíme. A tak se na mnoha úrovních snažíme o mučednický osud, aniž bychom si uvědomovali, že mučedníci mají zpravidla nic moc život, a co přišlo po něm, o tom se můžeme jen dohadovat.

Bez práce nejsou koláče, to je pravda. Nicméně jsme si z odpírání požitků na úkor prožívání povinností a starostí udělali něco jako defaultní mindset. Na výlet můžeme vyrazit, až když je doma uklizeno. Podívat se na oblíbený seriál můžeme, až když odpovíme na poslední pracovní emaily. Nejdřív je třeba obstarat to, co musíme, pak teprve můžeme udělat to, co chceme. Je to tak, že? Pokyvujete hlavou, že tak je to správně?

Jenomže život nejsou olympijské hry. Neodstává se nám podle zásluh, nikde není psáno, že takové a takové množství utrpení budeme odměněni adekvátním množstvím radosti a štěstí. Pokud na to budeme celý život čekat, budeme hodně zklamaní. A definitivně zabouchnout dveře bychom měli za přesvědčením, že čím více trpíme, tím lepší jsme lidé.

Radost není nezodpovědnost

Nikoho nenabádáme k tomu, aby svoje potěšení vyměnil za zanedbávání povinností. Co bychom ale potřebovali, je, abychom se přestali bičovat za chvíle, kdy si chceme něco dopřát. Pokud chceme jít do kina, ale ještě nedoprala pračka, tak bychom jít měli. Protože prádlo neuteče, nálada na film ale ano.

Nebezpečí toho, kdy na sebe naložíme povinnosti, je především ve velké pravděpodobnosti, že už se nám pak „nebude chtít“. A tak se náš život stane po sobě jsoucí řadou splněných povinností a následného odpočinku, ale často ne radosti.

Když za námi partner nadšeně přiběhne, že jeho oblíbená kapela má koncert a on by mohl sehnat lístky – ale pozor, pozor, je to dnes večer – neměli bychom se vytasit s argumentem, že jsme chtěli vyluxovat a zajet na nákup.

A jako s tím jídlem. Polévku přežijeme, hlavní jídlo si užijeme, ale stejně se nejvíc těšíme na dezert. Život je tak nepředvídatelný, tak proč si někdy ten dezert nedat jako první?

Publikováno



ČLÁNKY MOHOU KOMENTOVAT POUZE REGISTROVANÍ UŽIVATELÉ
Registraci provedete ZDE
Magda Ž. (misonka) ID 90767, mimibazar.cz/misonka (7.12.2018, 16:58)
Dobrý článek. Škoda, že autor je anonymní.
ODPOVĚDĚT
© 2004-2018 CZECH NEWS CENTER a.s. | Reklama | Podmínky serveru | Ceník členství | Návod pro inzerci | Desatero | Ochrana kupujících | Dobrý prodejce | Osobní údaje | Kontakt