Co když s námi partner soupeří? Vztahy a sex

I když si každý představujeme romantický svazek dvou lidí jako nekonečnou harmonii a podporu, může se stát (a stává se to docela často), že se přidá žárlivost. A to ne na někoho třetího, ale vzájemná. Prostě se ze vztahu stane tak trošku souboj o to, kdo je na tom vlastně lépe. A kdo by se bez koho lépe obešel. Asi nemusíme dodávat, že to není úplně nejzdravější, ale pracovat se s tím dá. Jak poznáme, že s námi partner v podstatě soupeří?

Těch důvodů může být mnoho. Hlavním principem soupeření je ale srovnávání. A pokud má partner nějaké své vlastní bolístky a nejistoty, které v sobě dusí a neřeší je, bude se vždycky cítit tak trošku ohrožený úspěchy cizích. Byť to jsou ti nejbližší.

„My“ zmizelo, i když nikdy nebylo. Jsou páry, které si navzájem cení spíše individualit a jejich kompatibility, toho, jak se vzájemně doplňují a obohacují. V takovém případě je velmi důležité vědět, ideálně si i říct, co je každého doménou. Především ve výchově a vzdělávání dětí je dobré, když potomci ví, s čím se na koho obrátit. Pokud jsme ve vztahu individualisti, musíme to co nejkvalitněji komunikovat, abychom se nestali spolubydlícími. Nakousnout třeba společné finance, trávení volného času, péči o děti, práci. A tak dále.

Má radost, když se nám něco nepovede. Nebo nám řekne, že to věděl a že jsme se neměli ani snažit. Je to v pořádku? Asi všichni cítíme, že ani omylem. Partner nám nemusí přát úspěch, ale vyloženě se radovat z neúspěchu? Proč? Jaká je motivace? Kromě té velmi nedospělé žárlivosti na nás jakožto na osobnost. Doopravdy chceme za partnera škodolibého a zastydlého puberťáka?

Partner bagatelizuje naše úspěchy. Nebo je třeba dokonce ignoruje nebo zesměšňuje. A to by mohl být problém. Protože bez ocenění partnera klesá naše hodnota i u nás samotných. Jak se proti tomu bránit? Naštěstí celkem jednoduše. Musíme partnera udělat alespoň domnělou velkou součástí našeho úspěchu. Vyslechněme si jeho názor, požádejme ho o radu, když budeme řešit nějaké pracovní dilema. Zkusme sdílet.

Počítáme skóre. A potřebujeme vyhrát. Kolikrát kdo tento týden umyl nádobí nebo vynesl koš? Přijde na námitku, že jsme zase věšeli prádlo, odpověď, že oni zase vysávali podlahu? Takhle to rozhodně nejde, protože vztah nikdy nemůže být a nebude padesát na padesát. Nikdy. Naštěstí se to dá u partnera „přeprogramovat“. Respektive se musíme soustředit na to, co nám partner vlastně svými stížnostmi říká. Není to o tom, kolikrát kdo ten koš vynesl, ale třeba o tom, že by chtěl naklizenější prostředí. No a o tom si taky můžeme popovídat – co mu nebo jí vlastně nevyhovuje.

Partner se nás snaží překonat. Dáváte dětem dárky každý zvlášť? A soutěží s vámi partner o to, čí dárky budou lepší? Začali jste běhat a najednou běhá i partner a dokazuje, že zvládne lepší časy? Toto může být projevem trošku většího problému, než prosté soutěživosti. A i když se to zdá relativně nevinné, hlubší promluva i případná návštěva terapie není od věci.

Nutí nás, abychom skončili v práci. Z jedné strany je to celkem logické. Pokud jeden z partnerů vydělává tolik, že druhý příjem není vůbec třeba, natož aby byl nějak vydřený, nutně ho musí napadnout, že zaměstnání druhého z partnerů je prostě zbytečné. A na co řešit hlídání dětí, úklid domácnosti a tak dále, když jeden z nich prostě může zůstat doma a o všechno se postarat. Toto je velmi tenký led, protože naráží na nutnou potřebu seberealizace každého z nás. Všichni potřebujeme připadat si platnými členy společnosti. A nikdy bychom se neměli cítit provinile za to, že si svou práci nenecháme vzít, byť jsou před nás postaveny výsostně logické argumenty.

Poukazuje na naše chyby. Vlastně při každé příležitosti. A není nutné, aby u toho měl publikum, i když přesvědčit ostatní o tom, že nejsme tak skvělí, jak si myslí, je také velmi ošklivé. Partner se ale často může snažit o to, abychom se sami na své chyby soustředili více než na naše úspěchy, což má za následek přirozeně ztrátu sebevědomí. A on je pak více na koni. Je ale pravdou, že jsme to my, kdo drží otěže toho, jak se námi bude partner ve vztahu zacházet. A pokud se nám jeho chování vůči nám nelíbí, musíme mu to říct, vysvětlit a pobavit se, co dál.

Partner nám nadává. Všichni máme citlivost k nadávkám nastavenou trošku jinak. Ale základním pravidlem je to, že sprostá slova znamenají extrémní neúctu a vůli ublížit. A tak i když nám to třeba „tolik nevadí“, moc v pořádku to není. A už vůbec to není v pořádku, pokud nám partner nadává na veřejnosti nebo o nás sprostě mluví v naší nepřítomnosti. V takovém případě se snaží agresivně snížit naši hodnotu a nám zbývá vyřešit, jestli jsme to ochotní akceptovat, nebo ne.

Publikováno



ČLÁNKY MOHOU KOMENTOVAT POUZE REGISTROVANÍ UŽIVATELÉ
Registraci provedete ZDE
© 2004-2019 CZECH NEWS CENTER a.s. | Reklama | Podmínky serveru | Ceník členství | Návod pro inzerci | Desatero | Ochrana kupujících | Dobrý prodejce | Osobní údaje | Kontakt