Co by rozhodně vztah být neměl

Kvalita našeho života je v přímé úměře s kvalitou vztahů, které udržujeme. A náš nejbližší člověk, ten, se kterým se rozhodneme strávit celý svůj život, není nikdo, koho by nám někdo definitivně přidělil. Vybíráme si ho sami a máme tedy pevně v rukou to, jaký vztah prožíváme. A i když máme každý jiné preference, jsou některé věci, které by vztah prostě být neměl. Protože objektivně nejsou dobré pro ničí duši. Které to jsou?

Najít a milovat to, v čem jsme si podobní, respektovat, přijmou a třeba možná i obdivovat to, v čem jsme jiní. Vyrovnanost vztahu je závislá na tom, jak moc jsme si navzájem sobě rovnými partnery.

Zneužívání.

Pokud jeden partner žije na úkor druhého, je to špatně. Pod pojmem zneužívání bychom si totiž neměli představit jen to sexuální. Domácí násilí a formy zneužívání mají mnoho podob. Často se jedná především o velkou potřebu kontroly, ovládání, prostě omezení partnerova života, protože to není druhá svobodná bytost, ale něco jako majetek. Jak to může vypadat?

• Velmi se rozčiluje, když ho nepostavíme jako prioritu.
• Brání nám trávit čas s rodinou nebo příteli.
• Má kontrolu nad našimi penězi a nad tím, jak je utrácíme.
• Kritizuje náš zevnějšek, oblečení, úpravu, všechno.
• Je extrémně podezřívavý, když jenom mluvíme s někým jiným.
• Nutí nás k intimnostem.
• Přeruší, cokoliv si zrovna užíváme (třeba televizní program, rozhovor).
• Vyhrožuje rozchodem, násilím, ublížením někomu, koho máme rádi, pokud (cokoliv).
• Jak vypadá domácí násilí, si můžete přečíst v podrobném článku přečíst tady.
• Velká věc v našich současných životech je emocionální zneužívání. Proč a jak ho tak dlouho trpíme nebo přehlížíme, to si můžete přečíst zase zde.

To, když jeden partner zneužívá, využívá, vysává a ničí druhého, bohužel vídáme až moc často. Proto bychom se neměli tolik bát toho, že třeba na chvíli budeme sami. Je to totiž mnohem lepší, než aby nám někdo postupně bral život a nechával nás jen přežívat.

Pohodlí.

Spousta lidí zůstává ve vztazích, které nejsou nijak extrémně naplňující, jen proto, že jim to přijde jako ta nejrozumnější volba. A tak se z čisté pohodlnosti změní vztah na něco, co je spíš spolubydlící dohodou, a naše nitro strádá, je nenaplněné. Trpíme nepochopením, nemožností se otevřít a nijak naplnit naše spirituální, mentální a emocionální touhy. Zůstávat s někým proto, že si myslíme, že je to to nejjednodušší, co můžeme dělat, nedodá našemu životu pocit hodnoty. Bohužel, i když si říkáme, že „takhle je to vlastně v pořádku, jako mohlo by to být lepší, ale to přežijeme“může růst náš odpor vůči partnerovi, a skončíme tak velmi nešťastní. Pokud náš život s partnerem jakkoliv vystihuje slovo „spokojit se“, neskončí to dobře. Pohodlné a bezpečné to možná na chvíli je, ale ne tak moc, jak si myslíme.

Poměr.

Pokud náš vztah začne jako poměr s někým, kdo je v jiném svazku, s největší pravděpodobností neskončíme dobře. Existují samozřejmě i výjimky, ne že ne, ale statistika je neúprosná. Chvíli se přesvědčujeme, že ta míra rizika, kterou zadaný partner (nebo oba zadaní partneři) podstupují, přece musí svědčit o tom, že jim o nový vztah jde. Jenomže ten je založený na velmi chatrných základech. A to pro oba. Do vztahu se zamíchají pocity jako vina, podezírání, výčitky, a to ještě ani pořádně nezačal.

Moc pozitivní.

Zní to divně? Ale je to tak. Pokud jeden z partnerů poskytuje neomezenou podporu a pomoct tomu druhému, ať už pracovně, emocionálně nebo finančně, ten druhý se stává čím dál tím více závislý a neochotný fungovat samostatně. I pozitivní chování totiž vytváří negativní závislost.

Tento pozitivní přístup má spoustu různých projevů. Mezi ně může například patřit to, že dáváme partnerovi vlastně neomezené množství „druhých šancí“, platíme za něj dluhy, žehlíme průšvihy, lžeme ostatním, abychom ho kryli, svádíme jeho problémy většinou na „těžké období“, aniž bychom společně podnikali kroky proti tomu, jak toto období zvrátit. Nakonec zjistíme, že nás partnerova ať už neschopnost, nebo potíže, stáhly vlastně do naprosto toho samého prostředí, v jakém žije on. A i když to myslíme dobře, pomáhat někomu konstantně se vyhýbat přirozeným následkům svého chování, není prokazování laskavosti ano ochrana. Je to jen vytváření závislosti a ničení vlastního života.

Majetnický.

Partnerství je dobrovolné spojení dvou individualit, které si navzájem vychází vstříc za účelem harmonického soužití. Ačkoliv je normální si partnera trošku uzurpovat pro sebe, snažit se ho pohltit, pojmout a nikdy nepustit není zdravé. Pokud se z partnera stane náš celý svět, ztrácíme oba nezávislost a vědomí vlastní hodnoty. A potřeba partnera neustále kontrolovat, mít přehled o tom, co, jak a kde dělá, s kým je, jak dlouho tam bude a kdy přijde domů, mít stres a zlost v situacích, kdy do minuty neodpoví na zprávu nebo nevezme telefon, jsme extrémně žárliví... no posuďte sami, jak bláznivě to zní. Láska není posedlost, kontrola neznamená intimitu.