Proč pořád přitahujeme toxické partnery?

Máte smůlu na protějšky? Cítíte se využívaní, přitom dávání druhému je vám vlastní? Stále čekáte na partnera, který nebude vaší dobroty zneužívat, ale naopak si jí bude vážit? Možná jste se ocitli ve smyčce toxických vztahů, kdy neustále narážíte na partnery, kteří vám do života nic moc nepřinášejí, ba naopak. Jenomže... když se někomu neustále děje to samé, má jen velmi konkrétní smůlu. Znamená to, že na něho okolí prostě nějak reaguje.

Pokud se něco v našich životech neustále opakuje, většinou to není vina okolností, ale nás samotných. Místo slova vina by se ale lépe hodila příčina, protože se nejedná nutně o negativní věci. Jsme, jací jsme, ale musíme si uvědomit, že naše osobnost a její působení ve společnosti má následky, které se nám nemusí nutně líbit.

A jaké jsou naše nejčastější atributy, když se nás prostě drží toxické vztahy?

Nutně potřebujeme vidět v druhých jen to dobré. V našich očích není nikdo zlý, všichni se dají pochopit a reálné zlo neexistuje. Jenomže svět je jiný. A my si pro ty špatné věci nacházíme vysvětlení, přehlížíme je, nebo je bereme jako znamení toho, že je člověk nešťastný.

Pokoušíme se lidi opravit. My jsme lidé, ne rehabilitační centra. Nicméně i přesto mají někteří z nás stále potřebu lepit zlomené a poškozené duše ostatních. A pokud projdeme kolem někoho, kdo potřebuje pomocnou ruku, a my neváháme mu ji podat, hrozí jedno velké nebezpečí. Takový člověk, jakmile ho zahojíme, nás už nebude potřebovat. A to, že by nás prostě jen chtěl, ho možná nikdy ani nenapadlo.

Jsme empatičtí. S empatií je problém. Je skvělé ji mít, ale je ničivé nechat ji ovládnout celý náš život. Jakmile je naše empatie vyvinutá příliš, jsme extrémně citliví na energii ostatních lidí, vrháme se jim na pomoc, když jsou nešťastní. A to přitahuje toxické osobnosti, jako jsou například narcisové. A o toxické přitažlivost narcisů a empatů už jsme psali. Celý článek najdete tady. A je to smutné čtení.

Odpouštíme a zapomínáme snadno. Protože chybovat je lidské a oni to tak stejně nemysleli. A znovu to přece neudělají, když ví, že nám jednou ublížili. A ono přijde překvapení. Udělají to znovu. A znovu a znovu. A dokonce přijdeme na to, že moc nepromýšleli, jak a jestli se nás to nějak dotklo. A ta „to“ si dosaďte cokoliv.

Jsme moc hodní. Možná si myslíte, že něco jako „moc hodný“ prostě neexistuje. Ale ano. Kdykoliv to jen jde, snažíte se přizpůsobit ostatním, aby byli spokojení. A i když je to veskrze pozitivní vlastnost, prostě přitahuje negativní lidi. Navíc si tím si ale tak nějak sami rozpouštíme vlastní osobnost v neurčitou a beztvarou existenci.

Jsme urputní, i když druhý ztratí zájem. Neumíme nechat lidi jít. Prostě jakmile jsme je jednou implementovali do našeho života, zůstanou v něm. Jenomže oni někdy chtějí odejít. A my je musíme nechat a moc nad tím nepřemýšlet. Stejně, jako to dělají oni.

Nenastavujeme hranice. Říkáte si, že je vlastně fajn, když vás nic neštve natolik, abyste z toho nemohli ustoupit? A to je právě ta chyba. Protože ostatní to dělají. A tím pádem jsme my tou beztvarou hmotou, která vyplňuje jejich ohraničené podmínky. Oni neuhýbají. To my se měníme.

Dáváme víc, než přijímáme. Pravděpodobně nejlépe to vyjádřil známý autor Viktor Dyk ve své verzi Krysaře: „Pro dva lidi je jen určitá míra lásky; ohraničená a nezměnitelná. Nemiluj přespříliš, chceš-li býti milován; vyčerpáš sám všechnu lásku, určenou pro dva. Přemíra lásky, kterou dáváš, ničí možnost lásky, kterou bys měl bráti.“ Co k tomu dodat? Na to, že hodně dáváme, si ten druhý rychle zvykne a málokoho motivujeme ke stejné aktivitě, naopak je ukonejšíme k nečinnosti. Protože je přece milujeme tak i tak, no ne?

• Právě jsme popsali osm vlastností, které jsou samy o sobě dobré. Takže vlastně není, co měnit? Ne tak úplně. Co musíme v takovém případě změnit, je to, jakým způsobem si necháváme lidi do života vstoupit. Evidentně se totiž děje to, že když je jednou do života pustíme, ublíží nám. Takže základem bude ne měnit osobnost, ale podmínky výběrového řízení.