Pět varovných znamení emocionálního utrpení

Trpět se dá mnoha způsoby. A ten fyzický je v dnešní době stále méně a méně rozšířený, je to duše, co nás bolí stále častěji. Je celkem pravděpodobné, že emocionální vyčerpání a utrpení už jsme si zažili skoro každý. Ale i to se vyskytuje v různých stupních. Jakmile jde opravdu do tuhého, mělo by okolí zakročit – trpící člověk totiž často má spoustu důvodů k tomu, že o svém trápení nemluví. A už vůbec si neřekne o pomoc.

To, proč je v dnešní společnosti tolik rozšířené emocionální trápení, má mnoho příčin. Obecně by se dalo říct, že naše nitro a emocionální potřeby tak nějak nejsou v souladu s rychlostí a požadavky doby, ve které žijeme. Lidé k sobě mají dál než kdy v minulosti. Zatímco dřív nám vadilo to, že se s nejlepším kamarádem nebo rodiči můžeme bavit jednou týdně po telefonu nebo jednou měsíčně na návštěvě, pokud jsme bydleli jinde, dnes máme ke kontaktu nespočet prostředků, jen se bojíme sdílet, co nás trápí. Vždyť přece všichni se musíme mít skvěle, no ne? Realita je ale úplně jinde.

• Co to ovšem je, emocionální utrpení? Je to stav naprosté vyčerpanosti z přemíry emocí, které neumíme zprocesovat. Nejčastější příčinou jsou strach, stres, obavy, úzkost a smutek. A když se k tomu přidají sem tam drobné prohry a smůla, přepne se nám v hlavě perspektiva, a najednou vidíme všechno černě. A ocitneme se tak krůček od rozvoje deprese nebo regulérních úzkostí.

Jak tedy poznáte na svých blízkých, když doopravdy trpí? Máme pro vás hned pět varovných znamení.

Změna osobnosti. Samozřejmě ne doslova. Ale můžeme mít pocit, že dotyčného člověka nepoznáváme. Z dříve veselé, rozumné a podporující osoby se stane zákeřný cynik se sklony k sobectví nebo depresivní uplakánek. Prostě ho nepoznáváme. Může mít prudší reakce, bezohlednější způsoby, nebo ale také pomalé a netečné chování.

Nestandardní náladovost. Lidi známe. Víme, že nemají ve zvyku to nebo ono. Jakmile se ale začne projevovat nezvyklý vztek, náladovost nebo úzkostné reakce, musíme zpozornět – není všechno v pořádku. Pokud se něčí chování změní na nepředvídatelné, člověk se většinou pere s něčím, co ho stravuje zaživa.

Nepečují sami o sebe. Mastné a neupravené vlasy, neprané nebo nevyžehlené oblečení, bez make-upu, bez vůně, bez koníčků a tak dále. Pod pojmem, že se sami o sebe nestarají, se může skrývat kde co, ale určitě to poznáte.

Riskantní chování. Například jízda v autě, vyhledávání (nebo nevyhýbání se) nebezpečných situací, celkový „no a co„ přístup. Vypadá to, že jim je jedno, jestli je zatknou nebo zmrzačí, jestli na ně bude někdo křičet nebo si můžou ublížit.

Beznaděj a používání „je toho prostě moc“. Někdy si lidi o tu pomoc říkají, aniž by to věděli. A my to často slyšíme, aniž bychom tomu rozuměli. Pokud někdo soustavně říká, že je toho na něj moc, že nevidí cestu, jak by se to mohlo zlepšit, že se cítí unavení a nevidí východisko, nemusí to být jen běžné stěžování. Beznaděj je totiž velkým průvodním jevem deprese. A v ten moment bychom měli zakročit.

Všichni máme svých problémů dost. Ale neměli bychom je nechat narůst do té míry, že nás budou ohrožovat – nebo do té míry, že nás zaslepí vůči volání o pomoc druhých. Pokud u někoho vycítíme emocionální vyčerpání a utrpení a chceme mu pomoct, bude nás to stát poměrně hodně sil. Ale vyplatí se je vynaložit.