Nejhorší povzbuzení, která myslíme dobře

Možná máte v okolí někoho, kdo bojuje s depresí, nebo se do ní pomalu propadá. A i když není váš úkol tomu úplně zabránit nebo je z toho dostat, velmi často prostě chcete pomoct. Problém ale může nastat v případě, že se při pomoci chováme tak trošku jako slon v porcelánu. Což se může stát úplně bez potíží, protože metaforický porcelán psychického onemocnění je pro nás vlastně úplně neviditelný. Co tedy říkáme nejčastěji špatně?

Následující scénáře jsou vlastně celkem modelové. Nějakým způsobem se o depresi nebo jakémkoliv jejím představu u našeho známého, kamaráda, partnera nebo člena rodiny dozvíme, podíváme se na internet, co a jak, no a začneme ze sebe sypat rady a doporučení, která se často nejen míjí účinkem, ale také mohou ubližovat.

• Je toho totiž spousta, co máme potřebu říct, ale většinu z toho dotyčná osoba sama moc dobře ví a uvědomuje si, že máme pravdu. Bohužel, to, jak psychické onemocnění ovlivní naši schopnost se rozhodovat, konat a přemýšlet, je něco, co si zdravý člověk přestavit neumí. A tak dostáváme nemocného do pasti „já vím, že bych měl, ale nemůžu“.

„Četl/a jsem, že nejlepší způsob, jak se rvát s depresí a úzkostí, je cvičení a fyzická námaha. Asi bys měl začít chodit do fitka nebo aspoň na dlouhé procházky – endorfiny, potřebuješ endorfiny!“

Ano, fyzická námaha pomáhá zmírňovat projevy deprese a úzkostí, ale rozhodně je neléčí. Musíme mít na paměti, že tyto nemoci vznikají chemickou nerovnováhou v mozku, kterou endorfiny sice na chvíli ovlivní, ale systémově neřeší ji. Místo takového poučení zkuste dotyčného informovat, že víte, že to má teď těžké, a že když vám bylo špatně, pomáhaly vám třeba ranní procházky. A kdyby chtěli na procházky nebo na cvičení parťáka, tak že je rádi doprovodíte.

„Máš krásnou a zdravou rodinu, práci, kamarády, hezký byt, tak z čeho tak můžeš mít deprese? Měl bys být vděčný za to, co máš, jiní lidi mají víc důvodů k depresi a nějak to zvládají.“

Toto velmi bolí. Protože to, co je uvnitř, není zvenku vidět. Váš přítel nebo kdokoliv si je dozajista vědom toho, co mu život dává a za co může být vděčný. To ale v žádném případě neznamená, že je všechno v pořádku. Takto projevené nepochopení bud mít s největší pravděpodobností za následek to, že se dotyčná osoba před vámi uzavře.

„Měl bys taky někdy vytáhnout paty z domu, takhle být pořád zavřený, to ti rozhodně neprospívá.“

Taktéž pravda. Ale pro lidi s psychickými problémy je někdy čelit obyčejnému světu naprosto nepřekonatelná výzva. Prostě to nejde. Můžete jim nabídnout, že se s nimi zajdete projít, třeba aspoň do obchodu pro nějaké jídlo.

„Nedávno jsem byl taky v depresi, to přejde, jenom se musíš kousnout a prostě to překonat.“

Mít pár dní špatnou náladu není deprese. A pro lidi, co jí opravdu trpí, je to projev extrémního nepochopení. Deprese vás může sžírat roky. Nikdy bychom neměli přirovnávat to, co jsme zažili, i kdyby to byly reálné epizody deprese, k tomu, co prožívá ten, co stojí před námi.

„Doopravdy se snažím tě podporovat chápat, ale už bereš prášky, jenomže nevidím žádné zlepšení. Jak dlouho to ještě bude trvat? Vždyť se to s tebou nedá vydržet. Začínám mít dojem, že to děláš schválně. Jestli potřebuješ být něčím zajímavý, vyber si prosím tě něco jiného.“

Tady k tomu není vlastně moc co dodat. Ano, kontakt s člověkem s psychickou poruchou je pro okolí velmi vyčerpávající. Ale nikdo není ničemu zavázaný. Člověk s depresemi nebo úzkostmi si svou nemoc rozhodně nevybral a ještě jistěji se mu nelíbí fakt, jak moc nám ztěžuje život.