Rozvod, děti, nový partner? Aneb jak si ho hledat a nikomu neubližovat

Ať už jste rozvedení, odloučení nebo prostě jste se s partnerem rozešli a máte děti, bývá docela oříšek, jestli, jak a kde si nového partnera hledat. Je třeba překonávat problémy se sebevědomím, které nám může rozpad dlouhodobého vztahu způsobit, jak překonávat vinu a přijmout skutečnosti, které se nám nemusí nutně líbit, no a jak vůbec nového partnera potkat. A konec konců taky například zjistit, jestli toho nového partnera vlastně chceme.

Odpověď na poslední otázku je jednoduchá – jistě, že chceme. Možná to vezme nějaký čas, ale potřeba sounáležitosti a sdílení je vlastní každému člověku, hledáme partnerskou blízkost stejně přirozeně, jako potřebujeme jíst, pít a spát.

Po rozpadu dlouhodobého vztahu, ze kterého vzešly děti, je to ale problematické. Na scénu totiž přichází například vina, kterou cítíme za to, že jsme sérií vlastních rozhodnutí ovlivnili naše děti, postavili je do role oběti, a přesvědčení, že jsme mohli udělat víc. Toto se dostaví skoro vždy, jenomže málokdo se na tento pocit dívá perspektivou, že pro naše děti možná také není nejlepší vidět rodiče trpět, být nešťastné, hádat se nebo dokonce zažívat týrání nebo zneužívání.

Často se novopečení svobodní rodiče uzavřou, udělají z dětí svou prioritu a obětují svůj soukromý život na oltář přehnané péče o zbývající rodinu. Tento na první pohled altruistický skutek má také odvrácenou stranu, jako rodiče bychom měli vždy myslet na to, jaký příklad dáváme našim dětem. Měli bychom je učit, jak problémům čelit, principy, jakými se s nimi nejen vyrovnat, ale jak je překonat a jít dále. Takovíto rodiče totiž často na dětech lpí a omezují jejich vlastní svobodu, nezáměrně (nebo někdy i záměrně) v nich budují pocit povinnosti trávit čas s nimi, protože jim přece obětovali celý život.

Pokud se s tím vším vyrovnáme a rozhodneme se vyslyšet volání přírody i společenského zřízení a najít si nového partnera, musíme vinu hodit za hlavu, vyřešit v sobě vlastní ublíženost a pokusit se nepřenášet nic zlého z minulého vztahu do vztahu nového. Jak to všechno zvládneme, to je na nás. Neexistuje univerzální pravidlo, každý máme život jedinečný, každý jsme jiný. Ale přiznat si, co se stalo a co to v nás zanechalo, je prvním krokem ke kýženému cíli.

Dejte si na čas. Dát se dohromady po dlouhém vztahu není jednoduché a doopravdy to chce čas. Čas, který budeme věnovat práci na sobě, zavedení nových stereotypů a komunikace, které si nové paradigma soužití s dětmi a bývalým partnerem žádá. Abychom v případě, že si někoho nového najdeme, mohli mít jasnou představu, co vlastně (ať už z naší osobnosti nebo třeba časových možností) můžeme nabídnout.

Buďte realisté. Nastavit si realistická očekávání je jedna z nejtěžších věcí, které člověk pro sebe může udělat. Zároveň ale také jedna z nejpraktičtějších. Možná máme po rozchodů moc růžové brýle, že teď už bude všechno skvělé, každý nový parter bude princ na bílém koni a my budeme neskonale šťastní bez kompromisů a bez zklamání. No, kdo má takovou situaci za sebou, ví, že to tak úplně není.

„Byla jsem s manželem 15 let, brali jsme se hodně mladí, s nikým jiným jsem ve svém životě vztah neměla. Pak se ale staly události, které nás nepřekonatelně rozdělily, takže jsem se ocitla po třicítce se dvěma dětmi sama. Ne bez zajištění, to vůbec, manžel se o nás staral, ale sama. Bez zkušeností, bez jakékoliv představy, co očekávat. První člověk, se kterým jsem se sblížila, byl kamarád mého kamaráda, potkali jsme se na svatbě. Slovo dalo slovo, skončilo to nějakým drobným fyzickým aktem, vyměnili jsme si čísla a já jsem v oparu štěstí, jak to bylo jednoduché, odešla domů. Chvíli jsme si psali, pak se znova viděli, už měli sex a tak dále. Při hovoru s naším společným kamarádem nicméně vyplynulo, že onen můj vyvolený má přítelkyni, se kterou čeká dítě. Málem mi vypadly oči z důlků – cože? Takhle to chodí? To si lidi dělají? Pak mi začal dávat trošku větší smysl způsob, jakým se mnou komunikoval. A proč se mu hodilo, že jsem z jiného města. Uvědomila jsem si, že se musím trošku stáhnout a zjistit, jak to ve světě chodí. A co si nenechat líbit, čeho se neúčastnit. Jenom jsem děkovala bohu za hlídací babičku a tomu, že jsem se ubrzdila a držela před dětmi jazyk za zuby. Trvalo to roky, nebudu lhát. A ještě pořád si připadám, jako bych nebyla tak úplně připravená, ale naštěstí jsem natrefila na velmi chápajícího a hodného partnera, který můj pohled trošku poupravil.“

Kristýna, 39

A jak už zmínila paní Kristýna, je celkem jedno, jak staré jsou, ale držte svůj soukromý život dál od dětí. Neapelujeme na to, že už tak si děti prošli ledasčím, to bychom jenom dmýchali onu vinu. Děti vás viděli, vnímali nešťastné a rozrušené. A nechtějí vás vidět zklamané znova. Stejně tak nechtějí vědět, že věnujete svůj čas také někomu jinému, než jim. Zní to jako popření všeho, co jsme psali v úvodu, ale není tomu tak. Děti, stejně jako vy, by měly dostat prostor se na nového partnera těšit, uvědomovat si, že pocit stability je důležitý. A my bychom jim ho měli poskytnout. Protož všechny avantýry a třeba i trošku té nezodpovědnosti by neměly zasahovat do jejich života.

Jaké to je, když život nachystá single rodičovství? Není to jenom o nevýhodách, dá se v tom najít kupa dobrých věcí. Nevěříte? Čtěte tady. A i když se něco takového může stát vlastně kdykoliv, článek o tom, jak na rande po čtyřicítce, taky stojí za přečtení.