Zobrazit přihlášovací formulář

Jitka: Chci mít jen jedno dítě, rodina mě odsuzuje

  • Publikováno:
Jitka: Chci mít jen jedno dítě, rodina mě odsuzuje

Donedávna byla Jitka se svým životem naprosto spokojená. Všechno se začalo měnit v momentě, kdy před příbuznými přiznala, že jedno dítě, které má, jí ke spokojenosti úplně stačí. Pustila se do ní jak její, tak manželova strana rodiny. Muž je spíše na její straně, ale úplně stoprocentní to už také není.

O tom, kolik budu mít dětí, jsem dříve moc nepřemýšlela. Nevěděla jsem ani, kdy bych je tak chtěla mít, brala jsem věci spíše tak, jak přicházely.

Pocházím z malého města, ale už na střední škole jsem studovala jinde, stejně jako později na vysoké. Právě na vysoké škole jsem měla první vážný vztah, ale tehdy na děti nebylo ani pomyšlení. Na vysoké v Brně jsem později poznala také svého manžela, který podobně jako já byl z malého města a nejspíše i díky tomu jsme si od začátku hodně rozuměli. Včetně náhledu na další život, který jsme chtěli pojmout jinak než naši rodiče a někteří naši sourozenci.

 

A do roka kudrnáče!

Mám dva mladší bratry, můj manžel Honza dva starší bratry a mladší sestru. Všichni se vdávali nebo ženili, když jim bylo nanejvýš pětadvacet, žijí v místě, kde se narodili nebo jeho okolí a všichni už mají dvě nebo tři děti. A to nejspíše ještě nekončí. Jen můj bratr, nejmladší z nás dětí, má zatím jedno, ale všichni vědí, že usilují o další, jen jim to nejde tak, jak by si přáli.

Trochu mě zarazilo, jak to široké příbuzenstvo řeší, ale konec konců, je to bráchy věc, když se s tím svěřil, mě by něco podobného ani nenapadlo. Stačily mi před pár lety narážky na to, kdy konečně založíme rodinu my s Honzou, protože jsme spolu na vkus našich příbuzných moc dlouho jen chodili a ani po svatbě jsem neměla do pár měsíců těhotenské břicho, jak nejspíše všichni očekávali.

Tehdy jsem to ale tolik nepožívala. Věnovali jsme se sami sobě, práci, našemu bytu v Brně, cestování. Nechtěli jsme se starat o obří dům, jako naši příbuzní, nechtěli jsme mít čas jen na práci a domácnost, ale dítě jsme chtěli, na tom jsme se jasně shodli. Teď je mi pětatřicet, stejně jako mému muži, našemu synovi jsou tři a hrozně s to užíváme. Miminkovské období bylo trochu náročné, ale teď už máme malého parťáka a můžeme podnikat spoustu toho, co před jeho narození. Shodli jsme se na tom, že nám to takhle vyhovuje a že nám jedno dítě bude stačit.

 

Ten váš životní styl…

Náš životní styl příbuzné taky zrovna neoslovuje. Tchán několikrát mému Honzovi řekl, že by se měl možná více věnovat našemu bydlení, ale byt ve městě prostě není tak náročný jako dům na venkově – vážně nepotřebujeme věnovat víkendy přípravě dřeva na zimu nebo pletí mrkve.

Ale nikdy by mě nenapadlo, co spustím, když nahlas oznámím, že nám jedno dítě stačí a více jich prostě nechceme. Řekla jsem to v létě na rodinné oslavě, když se tchyně ptala, jak dlouho chci odkládat dalšího potomka, když už je mi tolik. Vysvětlila jsem jí, že nic neodkládáme, že naše rodina je kompletní. Do hodiny to věděli všichni přítomní a už to jelo, na zbytek víkendu jsem se ocitla pod palbou dotazů a moudrých doporučení prokládaných slovy švagrových o tom, jak jsou nadšené, že mohou být matkami a jak moc si to užívají.

Bohužel to tím neskončilo, nemine telefonát nebo návštěva, aby se tohle neřešilo a o hůře, můj muž tuhle řekl, že to možná není tak špatný nápad, pořídit Danovi bráchu nebo ségru. Takže si připadám, že jsem na to úplně sama proti všem.

Jitka, 35 let, Brno

 

 

(red)

Články mohou komentovat pouze přihlášení uživatelé

Komentáře k článku

Kategorie