Proč jsem nesnědl svého taťku?

Nová rodinná komedie naprosto nového typu nadchne jak malé, tak velké diváky. Film Proč jsem nesnědl svého taťku? Film Proč jsem nesnědl svého taťku? je totiž unikátní v mnoha směrech. Komik a herec Jamel Debbouze, kterého známe z filmů Amélie z Montmartru nebo Asterix a Olympijské hry se poprvé ujal role scénáristy, režiséra i představitele hlavního hrdiny, opičáka Edwarda. Zároveň byla pro animaci použita speciální technika snímání reálného pohybu, takže herci propůjčili postavám nejen hlasy a zpěv, ale také své pohybové nadání.

Scénář k filmu Proč jsem nesnědl svého taťku? zpracovali jeho tvůrci podle předlohy z roku 1960, kdy Angličan Roy Lewis napsal svou knihu Evolution man.

O čem vlastně příběh je

Je to napínavý příběh Edwarda, staršího syna krále Simianů (pralidí), který se narodil příliš maličký a byl proto zatracen svým kmenem. Vyrostl v izolaci pod ochrannou svého přítele Iana. Neuvěřitelně geniální Edward objeví tajemství ohně, lovu, moderního způsobu bydlení, lásky a dokonce naděje. A protože je od přírody velkorysý, chce se o vše podělit. Zvrátí veškeré zavedené pořádky a dovede svůj druh s drzostí a humorem jemu vlastním vstříc skutečné lidské existenci – kde sníst něčího otce prostě není v pořádku.

Kdo je Edward?

Edward je synem krále, ale ve skutečnosti si nikdy nemyslel, že má rodiče. Kromě Iana, samozřejmě. Adoptoval ho, když byl ještě maličký. Edward mu doslova dluží svůj život, Ian ho vychoval jako syna. Není mu vždycky tak úplně rozumět, ale nejde tak úplně o to, co říká, ale o to, jak veliké má srdce. Edward možná není největší silák, ale zato je dost chytrý. A taky má Lucy. Je to jeho zlatíčko, i když si to zprvu nemyslel. Není s ní jednoduché pořízení, ale přece jen – je to Edwarův anděl, který k němu spadl přímo z nebe.

Na dlouhé a dobrodružné cestě se připletou do cesty nejen dalším z rodu pralidí Simianů, ale také se zástupci divoké fauny, jako jsou Zajosaurus, Pštrosaurus, Tesák nebo Fifty Fifty. Příběh s neuvěřitelným přesahem nás učí, že (podle slov Jamela Debbouze): „…ať se stane cokoliv, musíme se snažit o to být civilizovaní.  Respekt, zdvořilost, porozumění jsou jako svaly, které se musí posilovat.  Všichni bychom měli varovat jeden druhého před překročením mezí. Měli bychom se všichni rozhodnout jakým směrem se ubírat.“

Edward a Lucy, Jamel a Mélissa

Pro režiséra a celý štáb byl klíčový casting pro výběr Edwardovy partnerky Lucy. A jak to tak bývá, ta správná osoba byla celou dobu blíž, než si kdo mohl myslet. Mélissa Theuriau, manželka Jamela Debbouze , stála u zrodu i procesu projektu, se svým manželem celou dobu prožívala euforii, obavy i pochybnosti, zkoušela s ním veškeré dialogy, pracovala na vytvoření postavy Lucy a dodávala jí všechny rozměry, které jako svérázná žena potřebovala. A tak ji její manžel a režisér v jedné osobě pozval na casting, protože pro něj byla Lucy ona. Povedlo se a pár měsíců po porodu začala Mélissa intenzivně trénovat nejen v posilovně, ale také specifický „opičí“ pohyb, způsob chůze nebo pohyby ramen a hlavy, které jsou od našich velmi odlišné. Natáčení bylo opravdovým fyzickým cvičením.

A co o projektu říkají samotní tvůrci?

(výňatek z rozhovoru s Jamelem Debouzzem)

Jak odstartovalo celé to dobrodružství?

Nejprve jsem byl požádán, abych propůjčil svůj hlas projektu, který byl už dobře rozjetý. Přišel jsem se dvěma nebo třemi dialogy, které byly vtipné, a udělal jsem několik rozhodnutí, která pozměnila děj. Požádali mě, abych pracoval na adaptaci scénáře Evolution Mana od Roy Lewise. Z půdního příběhu jsem toho moc nedodržel kromě postav Edwarda a Vanii, ti zůstali bratry. Zachoval jsem také svět a tón knihy, který se mi moc líbil. No a po hlasové zkoušce a sepsání scénáře se mě konečně zeptali, jestli nechci film i režírovat.  Kousek po kousku, celý příběh byl jako vlna nabídek, které mě pohltily.  Já jsem nevytvořil tenhle film – tenhle film formoval mě. Od té doby, co jsem přišel na jeden den, abych ukázal své hlasové schopnosti, už uplynulo sedm let. Je to největší projekt mého života – nikdy jsem nepracoval na něčem s takovou intenzitou a touhou.

Kdy jste poprvé četl knihu Roye Lewise? Před tímto projektem nebo už dříve?

Četl jsem ji ve škole, byla to povinná četba. Ale líbil se mi ten odstup mezi subjektem a tónem knihy, což znamená, že vy i já jsme v něm jako opice, což dělá příběh dostupnější. Když jsem pracoval na adaptaci, rozhodl jsem se, že se nebudu držet originálního díla. Opravdu jsem z toho chtěl vytvořit něco mého. Chtěl jsem, aby příběh ztělesňoval to, čím jsem byl a čím jsem se stal.

Edward představuje evoluci, toho kdo přivede druhy k další etapě svou vzpřímenou chůzí a ovládnutím ohně. (…) A když tvrdí: „On nás uhodil, protože nás nezná,“ nezmiňuje tím vlastně problémy současnosti, jako jsou ignorance a vyloučení ze společnosti?

Nechci to zlehčovat, ale ano, chtěl jsem mluvit o chudinských čtvrtích, kde se lidé mohou cítit vyloučení, na okraji společnosti. Ale patří sem také všechna ta školní hřiště, kde se najednou ocitnete na okraji kvůli tomu, jak jste oblečení, jaký máte nos, vlasy, barvu pleti nebo kvůli způsobu vyjadřování. Pro takové děti a mladistvé, myslím, jsou dvě možnosti, jak reagovat. Buď jsou frustrovaní a snaží se kultivovat nenávist ostatních a celý systém, nebo, ač to bude znít divně, transformují svou frustraci a přeměníte ji v zábavu. V mém případě byl stud hnacím motorem a měl jsem štěstí, že byl brzy nahrazen láskou.

Co vás přimělo obsadit Mélissu Theuriau, vaši ženu, do role Lucy?

Nebyl to záměr. Ve fázi psaní scénáře jsem se od Melissy hodně inspiroval. Ona četla a já jsem mohl vnést její ženský pohled na věc do scénáře. Ona mě tlačila až za limit, nutila mě vykřesat v sobě, jak se říká, ženskou stránku. Někdy jsme prostě začali hrát určité scény a kousek po kousku, při tom slovním ping-pongu, jsem si uvědomil, že je mým velkým protihráčem, že mi vrací míč a někdy dokonce smečuje. Stručně řečeno, byla v ní ukrytá herečka a já jsem ji jen probudil.

Co se vám líbilo po technické stránce?

Snímání pohybu je neuvěřitelným prostředníkem mezi skutečnou živou akcí a obrazovkou. Právě tato technika mi dala spoustu důvodů, proč se zapojit do projektu. Na začátku jsme natočili na zkoušku asi pět minut. Ukázal jsem to mému malému synovi a sledoval, jak jeho oči přeskakují z počítače na mě a ode mě zpět na počítač. Viděl jsem, že přemýšlel o tom, že na obrazovce je opičák, který vypadá jako jeho táta. V tom je to kouzlo. Vdechuje animovaným postavám skutečný život.

(výňatek z rozhovoru s Mélissou Theuriau)

Díky technice snímání pohybu to nejste přímo vy, koho vidíme na plátně. Přispělo to také k vašemu rozhodnutí?

Pomohlo mi to k rozhodnutí, ano. A úplně to odstranilo moje zábrany. Neměla jsem kolem sebe žádné rušivé elementy, nebyl důvod se prohlížet a začít pochybovat. Všichni jsme měli na sobě svůj lycrový oblek a byli jsme na tom stejně. Jediná věc, která se počítala, byla energie a zapálení a také Jamelův smysl pro detail. Byl schopen nás nechat opakovat jednu scénu stále dokola, třeba do dvou do rána, tak dlouho, dokud tam byl jediný pohyb nebo jeden výraz, který nekorespondoval s jeho představami. Každá část našeho těla se musela hýbat jako opice – dokonce i sebemenší výjimka byla viditelná.

Jaké bylo omezení hereckých výkonů díky snímání pohybu?

Začali jsme na jaře, když bylo opravdu krásné počasí, ale museli jsme celé dny trávit zavření v obrovské hale. Bylo vedro, ale my jsme byli zabalení v oblecích. Každé ráno trvalo čtyřicet minut, než jsme nastavili baterie snímačů po celém těle na všech oblecích a tvářích.  Nejmenší pohyb před začátkem scény a všechny zapnuté kamery začaly hlásit chybu, takže práce třiceti lidí byla v podstatě k ničemu. Jednou z nevýhod technologie je, že se nesmíte vůbec dotknout vašeho partnera, protože každý kontakt znamenal průšvih. Dost komplikované, když hrajete například zápas nebo dokonce milostné scény. Musíte udeřit toho druhého, aniž byste se ho jen letmo dotkl. Musíte se choulit někomu v náručí, ale nesmíte se ho skutečně dotýkat. Pamatuju si, že mi Jamel na konci natáčení řekl, „Po tomhle můžeš hrát cokoliv.“

(PR článek)