Zobrazit přihlášovací formulář

15 drobných zvyků, které ve skutečnosti ničí vztahy

  • Publikováno:
15 drobných zvyků, které ve skutečnosti ničí vztahy

Dlouhodobý vztah považuje každý za svůj bezpečný prostor. Za takové místo, kde můžete být sami sebou, kde vám nehrozí zrada ani odsuzování za špatné vlastnosti nebo zlozvyky. A to je v pořádku, jsou to právě pocity bezpečí, uvolněnosti, lásky a prostoru, které jsou to hlavní, co nám vztahy přinášejí (samozřejmě vedle věcí z materiálního a organizačního světa). Nic ale dlouhodobě nefunguje bez práce. Jaké jsou nejčastější situace, ve kterých polevíme?

Zdánlivé maličkosti, které vztahy ničí, zezačátku nikdy nepovažujeme za závažné. Vždyť přece by byla malichernost, kdyby to partnerovi vadilo. Ale ne nadarmo se říká, že stokrát nic umořilo osla. Asi bychom si každý měli sáhnout do svědomí a zeptat se sami sebe, jestli nějakou z následujících věcí nemůžeme vylepšit. Sami na sobě.

Stěžování si, „rýpání“, kritika. Mnoho mužů uvádí, že soustavné „otravování“ je nejčastějším důvodem, proč nejsou ve vztahu spokojeni. Neustálé strefování se do partnerových koníčků, ne/uklízení nebo stravovacích návyků problém ještě nikdy nevyřešilo, maximálně prohloubilo. Nebylo by lepší snažit se být oboustranně víc chápaví a konstruktivní?

Přestaneme o sebe dbát. Nejlepší partneři jsou takoví, kteří se starají o své emocionální, psychické i fyzické zdraví. Jenom v případě, že jste spokojeni sami se sebou, budete umět udělat spokojený i někoho jiného. Tato skutečnost ale vyžaduje kvalitní komunikaci o prioritách.

Partnera bereme jako samozřejmost. Však co jiného bychom měli očekávat? Jakmile ale začneme svého partnera považovat za člověka, který je s námi spojen neoddělitelně, můžeme narazit. V takovém případě je jen kousek ke ztrátě respektu, empatie. Většina věcí, které pro sebe partneři navzájem dělají, nejsou automatické, jsou z lásky. Najděte si čas a oceňte svého partnera každý den. Jedině tak navzájem poznáte, jak nepostradatelní pro sebe jste.

Posloucháme jen napůl. Znáte to, hlavou se honí miliony věcí najednou, a tak snadno vyposlechneme historku z práce a nezareagujeme adekvátně, často odkýváme něco, o čem ani pořádně nevíme, co to bylo. Poloviční poslouchání je cestou do pekel. Partner to vnímá a můžeme tak docílit i toho, že, kvůli minimálním reakcím, s námi prostě přestane mluvit. A to bychom ale nechtěli, že?

Vyhýbáme se řešení problémů. Respektive diskuzí nad nimi. Máme dojem, že když je budeme ignorovat, vymizí. Často se ale stává, že o problému buď jeden z partnerů ani neví, nebo naopak, ale vyřeší si ho každý po svém. Nedostatek komunikace dává prostor pro očekávání, předpokládání a vkládání vlastních myšlenek do hlavy partnera, což, jak víme, je cesta do pekel.

Nejsme asertivní. Často s partnerem souhlasíme, i když to uvnitř cítíme jinak. Proč? Viz bod výše. Ne každý názorový nesoulad musí znamenat konec vztahu. A odsouhlasení něčeho, o je nám cizí, může vést časem k potlačování velkého odporu.

Testujeme partnerovu loajalitu. A nemusí jít jenom o věrnost. Pokud máme pochybnosti, asi bychom se měli na problém podívat jinak, a raději prozkoumat vlastní loajalitu ke svému partnerovi. Nemůžou naše pochyby o té jeho pramenit z nedostatku té vlastní?

Na partnera si stěžujeme. Pokud se na partnera (oprávněně i neoprávněně) naštveme, neměli bychom hned volat sestře, matce, kamarádce, kamarádovi. V takovém případě je nejen vhodné, ale i nutné mluvit přímo k partnerovi. A zase jsme u bodu komunikace…

Nevyvažujeme čas trávený s přáteli, rodinou a v práci. Vyvážení všech těchto tří složek je součástí psychického zdraví každého z nás. Žádná z těchto částí života by neměla významně zastiňovat ty ostatní. Respektive – žádnou bychom neměli upřednostňovat před vlastním vztahem.

Tichá domácnost. Tato pasivně agresivní technika je velmi rozšířená a oblíbená jako řešení otevřených konfliktů. Dobrá je jako metoda na uklidnění sebe sama, ale problém se jí nevyřeší. Pokud se potřebujete uklidnit a rozmyslet si argumenty, řekněte partnerovi, ať na vás chvíli nemluví. Ale potom se nevyhýbejte konfrontaci.

Necháme škádlení zajít daleko. Legrace musí být, to je pravda. Ale je třeba znát i její hranice. Mezi nevinným laškováním a ublížením může být jenom tenká hranice, zvlášť když jsou u toho ještě i ostatní lidé. Hlavní je neuvádět partnera do rozpaků.

Nevinné lži neexistují. Lež poškozuje důvěru, oboustranně. Nejen tam, kde ji partner odhalí, i kdyby mělo jít o hodinové kafe s kamarádkou. Kdo lže, často sám zjistí, jak je to jednoduché. A jak snadno mu to prošlo. Neznamená to ale třeba, že úplně stejně může partner lhát vám? A už se dostanete do smyčky nedůvěry a podezřívavosti.

Soustředění na vlastní štěstí. Příliš často se soustředíme především na to, co nám vztah dává. A neuvažujeme nad tím, co do něho vkládáme, a vkládat bychom mohli, sami. Jakmile se přestaneme sami sebe ptát, jak udělat partnera šťastným, a místo toho začneme přemýšlet, jak má dělat šťastným on nás, vztah chřadne.

Počítáme skóre. Kdo je s čím na řadě, kdo byl ten, co inicioval usmíření, kdo má teď udělat hezké gesto, kdo co řekl nebo neřekl. Jakmile si takové věci střádáme pro sebe a hodnotíme podle nich vlastní i partnerovy reakce, už je to boj, ne vztah.

Scény na veřejnosti. Křičíte na sebe v obchodě, nemáte problém si udělat navzájem rozruch v práci, demonstrujete tichou domácnost na návštěvě u přátel? Au. Toto bolí nejen váš vztah, ale všechny, kdo se k takovým scénám nachomýtnou. Když je problém, řešte a vyřešte ho spolu.                  

                

Líbil se vám článek? Podělte se o něj s přáteli

Články mohou komentovat pouze přihlášení uživatelé

Komentáře k článku